Článek
Kdo nezkusil žít několik let v manželství s člověkem trpícím bipolární poruchou, nepochopí, jak hluboko sahají kořeny této poruchy a jak bohatě dokáže tato nemoc zničit život. Dlouhé hodiny, dny a týdny musíte obrazně řečeno přehazovat stále dokola hromady písku (co zrnko, to zbytečné slovo) bez jakéhokoliv účelu a smysluplného cíle. Nic se přitom nenaučíte, nic zajímavého nebo zábavného nezažijete, pouze ztratíte část života.
Dovedete si představit, že máte partnera nebo partnerku s bipolární afektivní poruchou a pracujete doma? Nebo jste to už zažili? Nezažili? Pokud nezažili, nacházíte se v hluboké nevědomosti.
Podle mého názoru ani psychiatři, kteří bipolární poruchu studovali a nechyběli ve škole, ale nikdy neprožili alespoň rok v jedné domácnosti s partnerem - pacientem, který touto poruchou trpí, neví o bipolárce prakticky nic. Je to hlavně proto, že právě a jedině v partnerství nebo v manželství se mohou v plné míře uplatnit všechny manipulátorské, autodestruktivní i agresivní sklony, kterými bipolární bytost přímo hýří a překypuje.
Podle mého názoru by se instituce manželství měla v nejbližší době podrobit důkladnému psychologickému a právnímu zkoumání a rozboru. Možná se přijde na to, že právní svazek daný manželstvím odporuje základní deklaraci lidských práv a svobod. Společnost, která žije ve středověku, se chystá kolonizovat Mars.
Jediné správné řešení by bylo zrušit instituci manželství a snažit se řešit majetkoprávní záležitosti jinou cestou. Už na začátku, při uzavírání manželství se kladně odpovídá na otázku, jestli je snoubencům znám jejich zdravotní stav – a to v případě, že jeden z partnerů má bipolární poruchu, je docela záludné, protože se ještě nemusela projevit. Snadno se stane, že vstoupíte do manželství s někým úplně jiným, než jste si na začátku mysleli. Ale nemůžete odejít, nemůžete prohlásit manželství za neplatné. Nemůžete do čtrnácti dnů nebo do tří měsíců odstoupit od smlouvy.
Jakmile se ve vzduchu zatetelí osudné „ano“, jste v pasti. Jediným řešením je rozvod a ten může být pěkně nepříjemný, dlouhý a komplikovaný. Součástí manželské smlouvy je kromě jiného také dohoda, že ručíte za ekonomické průšvihy svého partnera nebo své partnerky. Exekutor navštíví vaši společnou domácnost, ale neptá se, kde končí majetek jednoho a začíná majetek druhého. Máte společné věci. Cítíte tu hrůzu, která se skrývá ve slově „společný“? Společné vlastnictví. Jeden to chce natřít na zeleno, druhý na bílo. Jeden si to chce nechat pojistit, druhý to chce prodat. Nebo vyhodit. Máte společný majetek, ale nemáte společný rozum. Jste jak dvouhlavé tele. Schizofrenie v praxi. A pokud se k tom přičte ještě bipolární porucha tak to už je nepředstavitelný mazec.
Když má tuto chorobu třeba váš soused nebo vzdálený příbuzný, kámoš či pracovní kolega, zdá se všechno celkem v pohodě, protože nestojíte v epicentru výbuchu. Pohlédnete stranou a nic jste neviděli. Zůstanete nezúčastnění. Občas se s nějakým bipolárníkem potkáte, dovíte se, že právě organizuje dudácký festival v Indii nebo že právě získal od EU dotaci na projekt sjednocení platebních karet… popřípadě si vyslechnete, že má zrovna šílené deprese nebo že vypočítal univerzální konstantu na výhry v loteriích, i když to ještě nefunguje tak, jak by si představoval, a to už do svého projektu investoval rodinný rozpočet a peníze za barák po babičce. Vy občas (ne)chápavě pokývnete hlavou, potom šťastnému či nešťastnému bipolárníkovi popřejete mnoho zdaru do další tvůrčí existence - a půjdete si po svých.
Pokud ale jde o vašeho životního druha, manžela, manželku, registrovaného partnera, se kterým jste spojení neviditelnou ekonomickou nití, která je silnější než pomyslná stříbrná nit, pomocí níž nalézá vaše mysl cestu zpátky do hmotného těla při astrálním cestování, nastane chvilka k zamyšlení. Co bůh spojil… jenomže bůh spojuje právě těmi stříbrnými nitkami, ne ekonomickými. Je skutečně až neskutečně těžké, často přímo nemožné, spokojeně existovat vedle někoho, kdo s vámi sdílí intimní prostor a má bipolární poruchu. Pořád po vás něco chce, pořád vás ruší, pořád se v něčem štrachá, něco řeší, hledá, plánuje, zapisuje, potřebuje vaše ujišťování a přitom se snaží do posledního detailu řídit váš život a vy se nemůžete odstěhovat a nemůžete nikam nenápadně zmizet, odjet, vypařit se, zahnout kramle, vzít do zaječích, tiše se scvrknout, nenápadně vypadnout, vycouvat… uzavřít se do konstruktivní samoty, nechat se vystřelit do vesmíru, prostě to nejde, a i když v panické hrůze nakonec utečete k mamince nebo ke známým, nastěhujete se s dvěma igelitkama na přechodnou dobu ke kamarádovi, na ubytovnu nebo pod most, účty za rozhodnutí vstoupit do manželství s postiženou osobou vás dostihnou všude.
