Článek
Již kdysi dávno můj starý dobrý známý a často se mnou i spolupracující doktor Miroslav Plzák razil svého času revoluční teorii, týkající se dodržování věrnosti mezi partnery.
Plzák v podstatě říkal totéž, co ve stejné době pomocí svých originálních myšlenek razil fotograf český Jan Saudek - jsou dva světy, svět mužů a svět žen a mezi nimi probíhá nesmiřitelná válka.
Kde se vlastně vzal doktor Plzák? A kde se potom v naší společnosti vzali všichni ti další doktoři, psychologové, psychoterapeuti a poradci, kteří se mohli ohánět razítkem vševědoucnosti v oblasti mezilidských vztahů, sexu a partnerství?
V šedesátých letech žila naše společnost pod svištícím otrokářským bičem komunismu, což se projevovalo hlavně v oblasti sexu. Před dosažením hranice dospělosti, což bylo 15 let a hranice plné zodpovědnosti za své činy, což reprezentovalo věk 18 let nesměl mít nikdo na sex ani pomyšlení. Po dosažení 18 let se i nadále sex spíše potlačoval než doporučoval, třeba i z hlediska zachování duševního zdraví a komunistická společnost se skrz prsty dívala na jakoukoliv formu pohlavního života před svatbou, čili před oficiálním sňatkem.
U většiny mladých lidí se předpokládalo, že si plus mínus do dvaceti let najdou partnera pro manželství, potom se vezmou a budou mít jedno nebo ještě lépe dvě děti. Někdy se mladým podařilo získat vlastní byt, většinou ale zůstávali několik let bydlet u rodičů, což bylo normální hlavně na vesnicích, kde se přistavovaly chalupy, popřípadě se rozšiřovaly garáže, i když vlastní auto bylo pro většinu obyvatel těžko dosažitelným snem.
Narodily se první děti a po mladých tatíncích společnost chtěla, aby chodili do práce (byla pracovní povinnost), pomáhali manželkám s udržováním domácnosti, starali se o vybavení domácností a podíleli se na výchově potomků. S dětmi se chodilo do různých kroužků, na fotbal, na hokej, na cvičení, pěstovala se turistika a pořádaly se závody v běhu, takže pokud mladému ženatému muži zbylo občas trochu času, aby šel večer s kamarády na jedno nebo na dvě do hospody, mohlo se mu zdát, že je narozený pod šťastnou hvězdou.
Na většinu zábav, na odpolední čaje, na diskotéku nebo do tanečních chodili mladí muži se svými zákonnými manželkami nebo stálými partnerkami.
Když dnes přemýšlím, jak se vlastně v životě běžného jedince, který neměl manželku a rodinu a s nikým nechodil, reprezentoval sex, tak nijak.
Navíc to bohužel spadá do životních situací, které nepochopí nikdo, kdo je neprožil.
Komunistická strana Československé republiky se podivovala nad neúměrným množstvím sebevražd mladých mužů, kteří byli všichni zdraví a v produktivním věku, čili mohli postavit mnoho kilometrů dálnic a mnoho nových sídlišť a stanic metra - a oni se šli raději oběsit.
Zasedl Ústřední výbor Komunistické strany a snažil se přijít této záhadě na kloub, načež skončil rozhodnutím, že by bylo dobré pověřit vysvětlením situace několik vybraných psychologů a psychiatrů.
A co čert nechtěl, byl mezi nimi i doktor Miroslav Plzák, který přišel s celkem originální teorií, že za všechno mohou nedořešené a neřešené problémy mezi mladými manželskými páry.
Plzák si založil manželskou poradnu a s nevídanou podporou komunistické strany se protlačil do televize, do rádia a do nejrůznějších pořadů. Mohl psát knihy a články do novin a časopisů a zveřejňovat své myšlenky. Koneckonců, kdo by toho nevyužil?
Podle Plzáka se úvahy o věrnosti ve vztahu měly týkat především žen, zatímco mužům se měla udělit jakási dopředu posvěcená milost, protože chlap je přece ovládán svými pudy a je podvědomě přitahován hezkou dívkou či ženou, ať už je nezadaný či zadaný.
To znamená, že u chlapa je jedno, jestli je nebo není sám, jestli má zrovna nějakou partnerku, milenku, snoubenku nebo manželku, může propadnout kouzlu jakékoliv jiné „použitelné“ dívky, protože z genetického hlediska je muž „rozsévač“. Jinými slovy má podvědomé nutkání oplodnit všechno, co se ještě aspoň trochu pohne.
Muži, kteří si svou situaci uvědomovali a najednou jim došlo, že v době takříkajíc socialistické ledové, kdy rozchod nebo rozvod byl dost velký společenský problém a šance získat jinou ženu než tu, kterou měli v občance, byla prakticky nulová, snadno propadali sebevražedným depresím.
Plzák jim to začal vysvětlovat i s dovětkem, že všichni jsme na jedné lodi, ale řešení se může nacházet ve vtipně realizovaných nevěrách. K nimž se ale nesmíme nikdy přiznat. Výrok o trojjediném zapírání Plzák sice neřekl, ale je mu často přičítán. A navíc jsme si na něj už tak nějak zvykli.
Nešťastným hochům a jinochům najednou svitla naděje, že by mohli být své současné partnerce nevěrní a nemuselo by se to hned brát jako vlastizrada a kupodivu, už jenom ta myšlenka stačila, aby počet sebevražd klesl.
Byla to zajímavá doba, kdy všichni dělali, jako že sex neexistuje, nikde jste neviděli žádnou nahatou fotku, ale současně byli všichni nadržení jak pumpičky. Uprostřed všeho toho zmatku kraloval doktor Plzák, který vysvětloval, že když se manžel ohlédne na ulici za jinou ženou, že to ještě nemusí být důvod k rozvodu.
Nu a v tomto informačním zmatku se pohybovalo pár lidí, kteří měli fotoaparáty a dělali fotky.
Mít foťák tehdy ještě nebylo tak jednoduché jako dnes, kdy může každý dělat dobré fotky přes mobil, tenkrát se mohl fotograf vytahovat, že má na dobré fotky patent a když chlap s foťákem přes rameno oslovil na ulici mladou ženu nebo dívku, jestli by mu mohla zapózovat, že by si ji rád vyfotil, nepamatuji si, že by se dočkal odmítavé odpovědi.
Dalším krokem kupředu v době pohlavního temna byla možnost sehnání nebytové prostory jako ateliéru. Jinak byl člověk odkázán pouze na meze a na přírodu, pokud bylo zrovna pozdní jaro a léto.
Získat nebytovou prostoru bylo složité, potřebovali jste k tomu peníze, známosti a dobré důvody, například, že provozujete sklářskou výrobu nebo, že vyrábíte hliněné hrnky, popřípadě malujete velké portréty Lenina. Po vynaložení určité vytrvalosti se toho dosáhnout dalo. Mně se to sice nikdy nepovedlo, nikdy jsem neměl v Česku byt ani nebytovou prostoru a už vůbec ne nějaký ateliér, ale co jsem znal vytrvalé umělce (jako třeba Jiří Šlitr nebo Jan Saudek, Martin Němec a celá řada zpěváků a herců nebo lidí, kteří se za umělce alespoň vydávali, měli ateliér všichni. A k tomu i spokojené rodiny.
A mnoho z nich si chtělo ze svého ateliéru vybudovat něco jako cvičební prostory pro tantrické meditace, takže pokládali nové podlahy, zařizovali sprchové kouty a kupovali rozkládací gauče, až jsem si často říkal, panebože, tolik práce a výsledek stále v nedohlednu. Ale na druhou stranu asi byla stále lepší byť jen náznakem viditelná naděje nevázaného sexu na konci asexuálního tunelu než vyhlídka na sebevraždu.
Jeden z mých dobrých známých, kamarádů fotografů, budoval svůj ateliér, co jsem ho znal, asi deset let, potom jsem na dalších deset let zmizel v Německu a nedávno jsem toho samého kámoše našel na FB, kde propagoval svůj ateliér jako nejlépe technicky zařízený a vybavený fotoateliér v České republice.
No, když si člověk připustí, že to všechno vzniklo hlavně díky dobré funkci a činnosti pohlavních žláz, tak je to docela zajímavé.
