Článek
Kdysi dávno, tedy dnes už se to zdá „dávno“, ale tenkrát to bylo dnes a včera, popřípadě minulý týden, jsem měl možnost seznámit se s vynikajícím českým hudebním skladatelem Petrem Ebenem. Bylo to cca v sedmdesátých letech minulého století, jeden náš společný známý domluvil schůzku se slavným muzikantem, a tak jsme se setkali v jeho bytě v ulici Elišky Peškové. Já sám jsem tehdy bydlel na Arbesově náměstí a občas jsem pobýval u své matky, která bydlela v Petřínské ulici, takže jsem to neměl daleko.
Ebenovi měli již tenkrát v ulici Elišky Peškové parádní byt, v podstatě bydleli ve čtvrtém a v pátém patře a k tomu si zakoupili ještě celou půdu, kterou nechali zrekonstruovat, vyzdobili ji uměleckými obrazy, většinou s křesťanskou a částečně též židovskou tématikou, bylo to tam prostorné, tajemné, umělecké, prostě paráda. Prostředí, které přímo svádělo k umělecké tvorbě.
Dělal jsem tenkrát pro mistra Ebena fotky, které měly být součástí nově chystaného elpíčka, takže jsme chvilku fotili a chvilku popíjeli kafe. Byla to prostě normální umělecky pracovní schůzka, při níž se pár vynikajících českých umělců sešlo, aby před sebou svým duchovním zrakem materializovali představy o splynutí tónů hudby, slov a obrazů a zanechali zde, poblíž astrálního výskytu Jakuba Arbese poselství dalším generacím českého národa.
Sešli jsme se v podobné sestavě i příští den a za týden opět. Práce na výrobě fotek a na přebalu desky nás bavila - a jak všichni víme, měl Petr Eben v té době tři děti, tři hochy, Kryštofa, Marka a Davida. V té době to byly ještě malé děti, které po mně skákaly, když jsem se v předsíni zouval, smály se a volaly, strejdo, strejdo, máš čokoládu?
Vždycky ode mě hoši dostali tabulku čokolády a potom byl od nich na chvíli klid.
Je to taková docela zajímavá vzpomínka nebo možná přímo vzpomínková darda, která, když z roku 1975 probleskne do reality současných všedních dnů, prakticky v polovině roku 2025, zdá se až neskutečná. Přestože jde, tenkrát i dnes o stejnou hudbu a stejného hudebního skladatele, i když jednou ještě žijícího a podruhé již zakletého do sítě vzpomínek.
Jaká síla či jaká energie by dokázala zastavit čas? Byl to jeden z námětů našich rozhovorů, nad kterými jsme hloubali a bádali, zatímco hoši za dveřmi mlsali čokoládu a smáli se různým nápadům, které jim dětská mysl kromě čokolády na jazyk přinesla.
Když jsem potom sledoval, jak se z Marka stává starší muž a potom rozvážný pán, možná až příliš rozvážný, tak Petr, i když byl starší, mi častěji připadal jako lehce naivní klučík, který se stále něčemu upřímně a nahlas diví.
Je to takový menší postřeh z pradávných časů. Občas mi rodiče Ebenovi se svými třemi syny připadali jako kdyby je napsal český spisovatel a humorista Karel Poláček v románu Bylo nás pět.
