Článek
Čirou náhodou jsme to objevili na nenápadném místě, když jedete jakoby ven z Prahy, tak po levé straně před plaveckým stadionem Podolí. Monicu to pobavilo a hned tomu začala říkal „dědské hřiště“.
Na vlastní kůži, na vlastní tělo a na vlastního ducha jsme hned vyzkoušeli všechny atrakce - a kupodivu byly také všechny provozuschopné, nejzajímavější, co do bizarnosti byla asi různá kráčedla, na kterých se dá kráčet přímo zběsile, ale současně zůstáváte na jednom místě. A přitom i lehce ve vzduchu. Trochu to připomínalo Alenku nebo Alici v říši divů, když jí pohádková královna vysvětlovala, že musí běžet ze všech sil, aby zůstala na místě. Takže podobný pocit se vás zmocní i na těchto šlapadlech.
Celkově bych nápad s vybudováním dědského hřiště hodnotil jako zajímavý a dobrý, i když by se určitě dala řada zařízení udělat či vyrobit s větším fištrónem. Například v té části, kde jsou různě mezi sebou pospojované koule, že to vypadá jako školní model atomu, na kterém se dá i skákat, bylo trochu nedomyšlené, že některé koule byly černé, takže se mohly na sluníčku rozpálit, když ne na kremační teplotu, tak na docela dost, možná i na víc, než na šedesát stupňů, takže se celá atrakce nenápadně měnila na hru Důchodce v mikrovlnce, ale jinak to celkem chválím, i když to cvičení samo o sobě asi taky nebude žádný velký zázrak, jak vždycky říkám, když už dostali nápad něco podobného vybudovat, tak proč se nepřišli zeptat?
