Článek
Podle jejich činů poznáte je. Tak už kdysi dávno pravil někdo, kdo je dnes považován za klasika, ale dodnes se tuto radu nepodařila nikomu uvést do praxe.
Problém je totiž v tom, že prakticky nikdo neumí objektivně pozorovat a hodnotit své okolí, takže většina lidí se nechá napálit jakýmkoliv šikovným hercem z Národního divadla života.
Určitě znáte někoho, kdo se na veřejnosti chová úplně jinak než v soukromí. Venku, před lidmi a před rodinou je pozorný partner, který při vstupu do místnosti podrží manželce, milence, partnerce dveře a ochotně se kolem ní svíjí, až si ostatní říkají, hm, ta ho má dobře vycvičeného, zatímco doma, když mu něco přelítne přes nos nebo si dá nějaké to pivko na kuráž, tak neváhá své sladké polovině klidně i natáhnout jednu pěstí. Neříkejte, že jste o takových případech nikdy ani neslyšeli.
Určitě také znáte někoho, kdo se přes soudy, jak se říká, tahá o dítě a známe i případy, kdy třeba dítě nechce na víkend k tatínkovi, popřípadě nechce k mamince, ale musí, protože tak rozhodl soud. Všichni vidí traumatizované dítě, soud to ale nevidí nebo to vidí jinak a opět je tady zaděláno na neštěstí, které si mnoho z nás musí s sebou nést často až do konce života.
Znovu jsme u toho, že nerozumíme situacím, nevidíme realitu a v podstatě ani nejsme schopni pochopit situace, které máme před očima.
V práci sledujeme kolegy, jak se mezi sebou baví, ale jsme schopni rozeznat, jestli se v určitou chvíli snaží jeden uškodit ostatním nebo jim chce naopak ve vyhraněné situaci vytrhnout příslovečný trn z paty?
Vidíte svého pracovního kolegu nebo pracovní kolegyni, jak se nenápadně, leč soustředěně baví s vaším šéfem. Jak poznáte, jestli se v tu chvíli zrovna snaží za vás bojovat, nebo se chce za vás přimluvit, nebo vás chce naopak pomluvit? Dokážete vůbec poznat, jestli se baví o vás nebo o někom jiném?
Není moc lidí, kteří rozumí tomuto světu a současně je kolem nás hromada nešťastníků, kteří nerozumí vůbec ničemu. Ale snaží se, aby měli volební právo, aby měli moc rozhodovat o svém soukromém a pracovním životě a o životech všech ostatních a aby všude zastávali co nejvyšší funkce. Už je ale nevzrušuje, když neumí nikomu vysvětlit, co vlastně v práci dělají nebo co by, v ideálním případě, že to stihnou, dělat měli.
Při poznávání tohoto světa je důležité dodržovat dvě instrukce, bez nichž se neobejdeme, přestože se to u nás už dlouho nikde neučí.
První instrukce praví, že když něco nevím nebo o něčem pochybuji, popřípadě mě něco nutí k zamyšlení - tak se zeptám. Jinými slovy, uznávám, že stále je nade mnou autorita, která vidí to samé, co já, ale uznávám, že to vidí lépe a ostřeji. Tak by měl probíhat i vztah rodiče - dítě. Jakmile se stane, že dítě dojde k názoru, že má lepší názor na prožívané životní situace než rodič, znamená to, že ve výchově dítěte je něco v nepořádku.
Druhá instrukce, která je možná ještě důležitější, než ta první, nám říká, na koho se máme obrátit, když hledáme odpověď na jakoukoliv životně důležitou či trýznivou otázku.
Dnešní situace na trhu s informacemi je absolutně zoufalá. Zvykli jsme si vnímat internet jako mozek společnosti, to znamená, že akceptujeme i to, že když nastane jakýkoliv provozní nebo systémový výpadek, tak se sprostě až do odstranění poruchy nepřemýšlí. Dovedete si představit, co by znamenalo akceptování této skutečnosti v normálním, běžném životě?
