Článek
V životě jsem byl třikrát ženat, tady je dobré použití minulého času, něco bylo, už to není, takže byl jsem třikrát ženat. Samozřejmě ne najednou, ale postupně.
Teď mohu použít přítomný čas, ano, jsem již třikráte rozveden.
Poprvé jsem si vzal šikovnou dívčinu, která byla vyučená zlatnice, měla zájem o umění, dokázala pracovat se starými šperky a když trávila svůj čas za zlatnickým stolem, který jsem jí vyrobil, tak z toho byly i nějaké peníze, možná by se dalo napsat „navíc“, prostě nějaké peníze z toho byly, což je vždycky příjemný pocit, když člověk nemusí pracovat zadarmo.
Já sám jsem v té době pracoval na Vysoké škole chemicko–technologické v Praze 6, v Dejvicích, kde jsem dřel jak mukl od sedmé hodiny ranní do čtyř odpoledne, ve výzkumu, za osm stovek hrubého. Když se z toho vypočítala „čistá ruka“, tak jsem byl rád, že nemusím nic doplácet. Jenomže, co jsem mohl dělat? Byl jsem na černé listině jako odpůrce režimu a kritik komunistické strany a nepřítel Sovětského svazu číslo jedna, v podstatě jsem měl díky svým postojům a názorům znetvořený celý život a nikdy, ani dnes mi za to nikdo nic nedal a nikoho to ani nezajímalo. A nezajímá.
No co, no? Bojoval jsi proti Rusákům, no a co? Stejně jsi nevyhrál a skončil jsi až do roku 1990 v emigraci, a co teď čekáš? Potlesk vestoje?
Moje první žena se jmenovala Slávka a všichni jí říkali Glorie. Kromě toho, že pracovala jako zlatnice, nejdříve v družstvu Soluna, potom už jenom doma formou přivýdělku, pracovala na Pražském kulturním středisku v Obecním domě na Náměstí republiky, takže znala všechny umělce, zpěváky, diskžokeje, moderátory (tenkrát to byli ještě konferenciéři), herce, herečky a muzikanty… je to docela zajímavé, když je někdy teď potkám, například bratry Ebeny, které jsem znal ještě jako malé kluky, kteří na mě žebrali čokoládu, když jsem k nim přišel na návštěvu nebo herce Lábuse a Kaisera, Dagmar Patrasovou a ostatní „holky z porcelánu“, jo, byla s nimi legrace, ale už je to tak dávno, že to snad ani není pravda a jímá mě z toho hrůza. Čas je prevít.
Glorie se rychle sblížila s Honzou a Kájou Saudkovými, takže jsme tam často za nimi chodili na návštěvu, to bylo v době, kdy Kája s manželkou čekali Bereniku a my jsme s Glórií čekali Markétu. Holky se narodily, rychle se skamarádily, takže si spolu rády hrály a Glorie si začala stěžovat na bolesti v kyčlích. Šla na rentgen a doktoři na Bulovce pravili, hm, vy máte ale tak špatně zastřešené kyčelní klouby, že se vám z toho začínají lámat kosti. Díky těhotenství a nadměrnému zatěžování se klouby začaly doslova drtit a bortit – co proti tomu? Jedině operace, potom rok na lůžku, další rok o berlích a potom půjdeme na druhou nohu.
V té době jsem pracoval v Krátkém filmu, ve Studiu animované tvorby jako režisér, scénárista, animátor a kromě toho jsem dostával peníze za scénáře, literární scénáře, technické scénáře, náměty a animace a když se to zprůměrovalo, tak z toho nějaké tři tisíce byly a z toho se už dalo žít, ale když jsem si představil, že jsem doma, starám se o pranepatrnou Markétu, udržuji domácnost a k tomu ještě chodím do práce, tak jsem na to raději přestal myslet a šli jsme rovnou na věc.
Glorii operovali na Bulovce a měl jsem před sebou rok, kdy jsem si mohl být jistý, že mě rozhodně nepřekvapí tím, že se najednou zjeví ve dveřích.
Chodil jsem za ní každý druhý den a když něco potřebovala, tak jsem to přinesl a nakupoval, vařil, uklízel a staral jsem se o dceru, ale jak se tak na to dívám, tak to prostě ten, kdo to nezažil, nepochopí. Byl to neuvěřitelný fofr. Přitom jsem natáčel animované filmy, které zastupovaly naši republiku na nejrůznějších filmových festivalech. A dá se říct, že jsem byl docela úspěšný.
Když jsem byl v práci, tak jsem dcerku vozil z Prahy 7, z Holešovic na Prosek za babičkou, která se o ni postarala, statečná to žena, a když jsem byl doma, tak jsem ji měl u sebe.
Za rok se Glorie vymrštila sklopkou z postele… no to zrovna samozřejmě ne, ale už mohla pomalu chodit o berlích, tak šla do domácí péče.
Podobně jsme zvládli i druhou nohu. Abych ji mohl někam vozit, tak jsem sehnal auto a s invalidní značkou jsme částečně opanovali Prahu.
To už opět Glorie pracovala pro Pražské kulturní středisko.
Tož takhle vypadalo prvních šest let s mojí první ženou.
Když už jsem byl zaměstnán ve studiu animované tvorby Jiřího Trnky, tak jsem pro svou dceru vyrobil loutkové divadlo a většina výchovných zásahů do její duše šla skrz divadelní prkénka, která znamenají svět. Alespoň v loutkovém divadle. Co řekl Kašpárek, bylo svaté. Co řekl tatínek, bylo spíš k smíchu.
No, upřímně řečeno jsem se docela těšil, jak budu svou dceru vychovávat a co všechno ji naučím. Fotografovat, kreslit, malovat, psát a možná i hrát ve filmu a v divadle. No, nestalo se z toho nic, protože jsem musel emigrovat do tehdejšího Západního Německa, kde jsem potom prožil osm let, než se to tady všechno zhroutilo a dostal jsem přímo od Husáka milost (původně mě tady odsoudili na dva roky natvrdo) a mohl jsem se vrátit domů.
Jenomže Glorie si usmyslela, že se se svým novým partnerem a s Markétou přestěhují do Kanady, což také udělali, tam dostali azyl, ani nevím za co a na co, já jsem byl v přímém odboji proti KSČ a proti Sovětskému Svazu a také jsem za to byl trestán. Zpátky, do Prahy jsem se vrátil v roce 1990, ale to jsem už byl bez dcery. Možná by se to dalo klasifikovat i jako únos dítěte, protože se mě bohužel předtím nikdo nezeptal, jestli souhlasím s přestěhováním dcery do Kanady. Když jsem odcházel do Němec, tak jí bylo šest a když jsem se vrátil do Prahy, bylo jí patnáct. Akorát jsem nemohl mluvit do toho, kde a za jakých podmínek bude, možná by se to dalo uhrát na střídavou péči. Gloria na mě akorát dokázala poštvat nějakou svou známou právničku, že bych jako měl platit vyšší alimenty, tak jsem se naštval a od té doby jsem neposlal ani korunu.
Takže to byla moje první svatba a první rozvod, jo, rozvedli jsme se ještě předtím, než jsem emigroval do Němec. Díky tomu mohla Glorie získat v Praze byt, jinak to bylo nemožné.
Moje druhá žena byla takový ten sportovní typ, co se líbí většině chlapů. Když jsem si ji vzal, tak jsme si řekli, že jedeme na svatební cestu do tehdejšího Západního Německa a už jsme tam zůstali. Byla to v podstatě náhoda, jaká se v životě může stát nejvýš jednou. Dostali jsme se do malé vesničky Niederkrüchten 1 – Elmpt, kde skoro nic nebylo, ale to málo, co tam bylo, tak to bylo skutečně prvotřídní. Parádní bydlení, možnost práce akorát pro mě, protože tam byla pokusná holandská fabrika na výrobu plastových fólií, čili se jim hodilo moje chemické vzdělání, dostal jsem velmi dobrý plat a pracoval jsem tam asi pět let. I dnes musím říct, že pracovně a platově se mi nic lepšího přihodit nemohlo.
V Elmptu skoro nikdo nebydlel, takže nabídka pracovních sil byla prakticky nulová, čili nás tam bylo na celou fabriku asi osm až deset pracovníků, a s tím jsme si vystačili až do konce. Na závěr jsme každý dostali ještě dorovnání jako kompenzaci za ukončení práce, no, v mém případě to dělalo na český prachy skoro milión korun, takže od té doby jsem potom už nikdy a nikde nepracoval, což striktně dodržuji dodnes.
S Erikou jsme si v Elmptu pořídili a zařídili byt, potom se nám zdál být malý, tak jsme si bleskurychle našli dvakrát tak velký, ten měl už něco přes 110 metrů. K tomu jsem si pořídil dvě auta a dvě garáže a v roce 1985 se nám narodil syn Daniel.
Z jakýchsi záhadných důvodů mi na začátku roku 1990 nebylo prodlouženo vízum a musel jsem se z Německa přesunout zpátky do Prahy. Na druhou stranu je pravda, že se mi to docela hodilo, protože jsem tady začal psát, fotografovat a spolupracovat s celou řadou časopisů a novin a s televizí (Nova, Prima) a začal jsem vydávat knihy. Byl to docela frmol, ale jak vidět, dalo se to stihnout.
V podstatě jsem se živil jako fotograf (několik let jsem spolupracoval s americkým Hustlerem), takže jsem se stal copywriterem, čímž jsem dodnes. Když jsem definitivně odjel z Německa, nechal jsem své tehdejší manželce Erice zařízený byt a jedno auto a několik tisíc marek výměnou za slib, že po mě nebude žádat alimenty. Což se také stalo.
Zajímavé je, že Erika měla automobilovou nehodu, i když byla vynikající řidička, převážnou část svého manželství jsem s ní strávil za volantem. Nepodařilo se jí vybrat jednu nešťastnou zatáčku, dostala smyk a bokem vrazila do patníku, ale jak ta otočka měla docela šmrnc, tak vylétla bočním okénkem ven a přitom si zlomila nohu. Komplikovaná zlomenina se hojila skoro rok, ale to už bylo v době, kdy jsem nesměl do Německa ani na deset vteřin, i když dodnes nevím proč, takže jsme se od té doby už neviděli. A neviděl jsem ani svého syna.
Když jsem na začátku roku 1990 přijel do Prahy a přemýšlel jsem, co budu dělat, zkoušel jsem nejdříve všechno možné, co se týkalo práce ve sdělovacích prostředcích, zajímal jsem se o práci ve filmu, v televizi nebo o práci redakční, protože jsem nic neměl, a neměl jsem ani kde bydlet a potřeboval jsem peníze.
Normální zaměstnání jsem nesehnal, ale občas jsem mohl nějakou dobu pracovat přeba pro noviny Expres nebo pro televizi Nova jako externí spolupracovník.
O byt a o všechno zařízení bytu, který jsem měl v Praze na Arbesově náměstí, jsem přišel, ale nikdo mi k tomu nic neřekl, což také bylo všechno, co jsem se k tomu dozvěděl. Žádosti o jakoukoliv možnou finanční kompenzaci vzhledem ke ztrátě majetku jsem psal na Ministerstvo financí, odkud mi vždy celkem ochotně odepsali, že pro podobné případy, jako jsem já, už žádné peníze nemají, ale že se mohu zeptat zase třeba příští rok. Nakonec zůstalo jen u toho občasného zeptání se.
To bylo v době, kdy mě u sebe občas nechala přespat moje matka, ale to bylo asi tak všechno, co byla ochotná a schopná pro mě udělat.
Bývalá manželka i s dcerou už byly v Kanadě, takže jsem tady najednou stál na ulici bez peněz a bez prostředků a bez bytu, prostě ostuda rodiny a jenom jsem si říkal, no co, je mi teprve 43 let, tak klidně začnu znovu, o nic nejde. Stát tady není od toho, aby do mě cpal nějaké podpory.
Začal jsem dělat fotky, i když to bylo zpočátku dost složité, dal jsem se dohromady s modelkou a později i tarotovou vědmou Arianou a společně jsme se pustili do psaní článků pro časopis Astro.
Později jsme se vrhli do psaní a vydávání knih a protože jsme se během deseti let docela vypracovali, pořídili jsme si byt v Praze 8 a začali jsme spolupracovat s různými internetovými časopisy a servery, až do chvíle, kdy mi Arča sdělila, že už ji to nebaví a že se jí nelíbí styl mých fotografií a vlastně se jí nelíbí vůbec nic, co je spojené se mnou, a tak jsme si plácli na rozchod. Definitivně jsme se rozešli asi před deseti lety.
Opět je docela zajímavé, že když jsme měli poslední nebo předposlední pohnutý rozhovor, šli jsme ráno na procházku do lesa, poblíž Podhajských polí, a tam sebou Arča najednou plácla a nemohla vstát. Musel jsem zavolat lékařskou pohotovost, která ji odvezla na Bulovku, kde zjistili, že má přeražený kotník, hlezenní kost a k tomu ještě zlomenou kost lýtkovou.
Od té doby žiji a tvořím raději sám, protože jsem to vzal jako znamení od osudu, že jakákoliv ženská, když je se mnou delší dobu, tak si doláme nohu a nechtěl jsem se už za to dále cítit zodpovědný.
