Článek
Bez hany a bázně vstoupil jsem do lázně, bez bázně a hany vlezl jsem do vany.
Ukázka mého veršotepectví z šedesátých let, kdy jsem vydával svůj vlastní časopis Vakuum, kde jsem otiskoval své povídky, malůvky, kreslené vtipy, fotografie, koláže a fotomontáže. Moje literární cesta byla něco mezi magickým surrealismem a spontánním dadaismem, napsal jsem takových verbálních blbinek hroznou spoustu, na ukázku mohu uvést ještě:
I kdyby měl plochu celý hektar, byla by věc přinejmenším vhodná, chuťových pohárků jazyka tvého nektar labužnicky vysát pěkně do dna. Celou tě zulíbat, na rukou tě nosit - a potom, však, co se tím na věci změní? V návalu vášně bohyni plodnosti prosit o její laskavé porozumění.
Brýle své odhodím do kupky, do sena - a vy se vzdáte mi, zmámená, zmatená.
A jak to skončí? Horká voda ve vaně rozpustí můj splín, tichým vánkem do dlaně blues mi píská plyn.
Spojoval jsem své texty s promítáním fotomontáží, byly to většinou kolorované fotky, prodchnuté duchem doby, čili osiřelé, temné sklepní místnosti s železnou postelí, na níž se odehrávaly různé tantrické skopičiny, což jsem potom promítal na diskotékách od studentské pražské Sedmičky až po různá kulturní zařízení v Brně. Lidem se to docela líbilo, byla prostě taková doba, každý byl zvědavý na experimenty, takže jsem se dost vyřádil i jako spisovatel a redaktor, neboli, jak bychom to dnes označili jako copywriter, i když oficiálně jsem pracoval jako diskžokej a režisér Krátkého filmu Praha.
Prostě mě to bavilo a když už ty možnosti tady byly, třeba jsem vydal naprosto ilegálně bez povolení několik svých knih, což obsahovalo čistě domácí ruční práce a i když to bylo drahé, tak se to hned prodalo. Kromě toho jsem psal snad do všech časopisů a novin, kolik jich u nás vycházelo a pořádal výstavy fotokoláží a fotomontáží, například v Malostranské besedě, popřípadě jsem i vystupoval, třeba v Divadle v Nerudovce nebo v Baráčnické Rychtě nebo jak se to jmenovalo a často to byly i docela velké akce, které nikdo nekontroloval nebo se tím aspoň nechlubil.
Takže by se dalo říct, že v obrovském množství píšu a chrlím texty, od devadesátých let i na internet a posledních třicet let se věnuji výkladu tarotových karet samozřejmě také astrologii, vydal jsem už asi deset knížek o magii a o rituálech a nikde o mně nenajdete ani zmínku. Takže i když jsem toho napsal dnes už určitě víc než Palacký, do bulváru píši třicet let a knihy vydávám už téměř pravidelně, tak z hlediska obecného hodnocení nestojí můj přínos do literární pokladnice českého národa ani za drobnou zmínku. Nebo za starou belu.
Zrovna tak i z fotografického hlediska je zajímavé, že i když skoro padesát let chrlím do světa svoje fotky, které se prodávaly i v Americe, v Hollywoodu a dostal jsem se do celé řady amerických časopisů, oficiálně to vypadá, že neexistuji. V podstatě je to ale jenom proto že jsem vždycky šel svou vlastní cestou, nikdy jsem se nepodřizoval žádným skupinovým uměleckým terapiím, čili jsem se ani nesnažil dostat se do Svazu spisovatelů nebo co Svazu fotografů, vždycky jsem si říkal, že když sám za sebe udělám nějaké fotky, tak asi budou vidět a pokud se budou někomu líbit, tak může kdykoliv přijít za mnou a můžeme se domluvit třeba na prodeji, což se také již mnohokrát stalo, ale nikdy jsem neviděl důvod, proč své fotky vydávat třeba v knize. Publikovat uměleckou fotku je omyl ve střízlivém uvažování. Fotka je naprosto jedinečná a individuální záležitost, taky si všimněte, že pokud se někdo proslavil na poli třeba zpravodajské fotografie, tak to bylo díky jedné jediné fotce, zatímco ostatní jaksi ustoupily do pozadí. Fotka vyzáblého děvčátka, zkrouceného hladem, za kterým čeká sup, až na něho přijde řada, byla fotkou, kterou se fotograf proslavil, přestože za svůj život nasekal fotek, že by se s nimi daly dláždit ulice. Pak se ho někdo zeptal, co udělal, když tu fotku vyfotil a on řekl, že nic, protože spěchal, aby mu neuletělo letadlo. Tazatel k tomu poznamenal, takže tam byli dva supi a jeden měl v ruce fotoaparát. Potom prý autora fotky hryzalo svědomí, až nakonec spáchal sebevraždu. Jo, jsou to silné příběhy, ale nemluvím o tlustých knihách, plných (většinou naprosto zbytečných) fotek. Mluvím o jediné fotce, která ťala do živého.
Já jsem většinou fotky používal pro dokreslení příběhů, které jsem sám prožíval nebo jsem o nich psal, byly to fotky z rituálů a z mých magických pokusů, kdy měla fotka dokreslovat celkovou náladu, proto jsem také málokdy vystupoval na svých fotkách, někdy jsem se ale ukázal, protože to bylo zajímavější.
Když jsem byl na snímku i se svou asistentkou, tak jsem ji většinou považoval za spolutvůrce výsledného obrazu. Jeden čas jsem poměrně často chodil na různé rozhovory a interview a vždycky, když byla řeč o fotkách, jsem bral s sebou i svou modelku, ale spíše jsem ji nazýval asistentkou. Kdybychom byli na módní přehlídce, kde bych předváděl šaty a oblečení, které bych navrhl a možná i částečně ušil, potom by tam mohla být kterákoliv dívka jako věšák na šaty, ale už by to nebyla moje spolupracovnice nebo kolegyně, taky bych ty šaty mohl nechat na ramínku a mohl bych o nich trochu pohovořit a tím celou předváděčku uzavřít, ale v případě, že předvádím fotku, kde jsme v podstatě v rolích režisér a herečka, nelze svou spolupracovnici vynechat. Asi jako kdybych režíroval Hamleta a na závěr se na jevišti sám ukláněl.
Taky jsem vlastně nikdy, když jsem byl na jakémkoliv interview nehovořil pouze o sobě, takže došlo k paradoxní situaci, kdy jsem absolvovat asi tři stovky různých rozhovorů a nikdy jsme neřešili, že jsem vlastně režisér Krátkého filmu Praha, který natočil pět autorských animovaných filmů, které dodnes krouží po celém světě po festivalech, ale mluvil jsem hlavně o astrologii a magii.
Ale samo o sobě, být uznávaným fotografem mi připadá jako být uznávaným kulturistou, který několikrát za sebou vyhraje prestižní soutěž. Základní otázkou stále zůstává, co mu to dalo? Proč to dělal?
Je to jako když budete na ulici něco prodávat a k tomu začnete třeba žonglovat. Žonglováním k sobě přitáhnete pozornost většího množství lidí a je pravděpodobné, že prodáte více nabízeného zboží. Pokud ale budete pouze žonglovat a na několik dní nebo i na celou sezónu se stanete nejlepším žonglérem v celé ulici, tak tam prostě bude něco chybět.
Celý svůj život jsem věnoval cvičení a hlavně kulturistice. Je možné, že jsem začal cvičit ještě dříve než Schwarzenegger, protože jsme stejně staří (77) a já jsem začínal s pravidelnými tuhými tréninky již od svých asi osmi let, protože jsem ze zdravotních důvodů potřeboval posilovat neduživou kostru. Můj děda byl činovníkem v Sokole, pracoval v truhlářské dílně a měl různé činky, s nimiž mě učil cvičit a mě to docela bavilo, protože jsem nechtěl být jak pára nad hrncem.
Pravidelné cvičení a řádná strava se na mé postavě začaly projevovat a protože jsem byl založením tak trochu komediant, začal jsem se předvádět, pózoval jsem na fotkách, ale také jsem začal vystupovat na prknech, která znamenají svět, hrál jsem divadlo a později jsem se dostal i k menším rolím a k vystupování v komparzu ve filmu.
Nikdy jsem si ale nemyslel, že bych se mohl živit předváděním své figury nebo objemu svalstva na pódiu. Jednou jsem ale četl pod svou fotkou, kde jsem byl se svou asistentkou, no jo, každá ženská, co je aspoň trochu dobře rostlá si myslí, že se může předvádět jak modelka a ten namakanej, anabolikama vyhnanej frajírek taky.
To mě docela zaujalo, protože mě nikdy nenapadlo užívat nějaká anabolika nebo potravinové doplňky. Ale cvičil jsem pilně dál a měl jsem radost, že je to vidět a v podstatě cvičím dodnes, no a protože, když něco děláte a je to aspoň trochu vidět, tak jsem si říkal, taky by už mohli konečně něco málo o mně napsat, třeba jako o jednom z našich nejstarších kulturistů. Ale nic. Pokud se někdy někam připletu do diskuze o cvičení, tak mi většinou naznačí, že bych mohl vypadnout, protože mezi sportovce nepatřím.
Takže si říkám, že je asi dost velký rozdíl mezi tím, když se o někom soustavně píše, jak je dobrej (i když zrovna není) a tím, co skutečně dělá. Pokud to má ještě vůbec nějaký smysl a cenu.
