Článek
Když jsem ještě v minulém století sháněl materiál pro tajemné mystické fotky, které jsem většinou komponoval z menších, dílčích fotek, tak jsem běhal po starých hradech a zámcích a po muzeích, kde jsem si fotil různé exponáty, například vycpané medvědy a kance a vycpané netopýry, kteří se hodili na fotky s Drákulovskou tématikou nebo jsem byl v Lapidáriu, kde je množství soch, někdy jsou to kopie soch, které stojí v Praze, někde je to naopak - v Praze stojí kopie a na mých fotkách najdete originál, ale rozhodně to byla zajímavá práce, zvláště pokud se hotová fotka dala hodnotit z hlediska symboliky.
Z téhož důvodu není prakticky možné, aby podobnou uměleckou práci vykonávala umělá inteligence. Je na to příliš umělá, zatímco by v případě kreativní činnosti musela být více umělecká.
Výtvarné projevy umělé inteligence můžeme považovat spíše za jakýsi projev mechanického dadaismu, ale to je asi tak všechno, nic vyššího bych v tom nehledal. A zřejmě ani nenašel.
Je zajímavé, že i když jsem se díky svému výtvarnému projevu dostal až do Ameriky a na mezinárodní filmové festivaly, že se mně nikdy nepodařilo vzbudit takové haló, jaké se skoro vždy zvedne kolem téměř každého výtvarného pokusu AI.
Nejspíše to bude tím, že popularita každého pšouku od AI je uměle nafouknutá, zatímco nepříliš známý fotograf a výtvarník, scénárista a režisér animovaných filmů z Holešovic je něčím, co se dá považovat za naprosto normální, všední až téměř vágní, čili ve své podstatě nezajímavé. Navíc, většina diváků se stejně více rozhoduje ušima, podle toho, co slyší a podle jakých pokynů se má chovat, než vlastníma očima podle toho, co vidí.
Kromě lepidla a retušovacích barviček jsou na fotkách hlavně symboly. Zpočátku jsem hojně používal anilinové barvy, které jsou jedovaté, ale i když jsem často při práci kouřil, tak jsem si nikdy nespletl cigaretu se štětcem. Akorát teď nevím, jestli k tomu napsat „naštěstí“ nebo „bohužel“, tuto otázku nechávám otevřenou.
V době, kdy začaly být silně populární tarotové karty jsem samozřejmě vytvořil také 78 fotokolážových návrhů na tarotové karty, které jsem chtěl vydat v jednom rakouském vydavatelství, ale napsali mi, že návrh neprošel, protože se jedná spíše o pornografii než o tarot a tím moje snaha o vydání vlastních tarotových karet tiše usnula. Ale i tak si myslím, že je to docela škoda, protože mně to připadalo docela povedené, zajímavé a neobvyklé, i když na druhou stranu jsem zažil už tolik bojů a šarvátek a někdy i téměř velkolepých bitev s cenzurou, když se o mém díle třeba bouřlivě diskutovalo v parlamentu, že mě to rozhodnutí rakouských soudruhů ani nepřekvapilo.
Technika pozitivní fotomontáže, pokud má výsledek stát za to a pokud se musím obejít bez prostředků a bez peněz, je hodně složitá a pro většinu lidí prakticky nedostupná. Věnovat se zrovna tomuto typu fotografie je v našem současném prostředí docela husarský kousek.
Pozitivní fotomontáže jsem vyráběl, občas doslova na koleně více než třicet let, což znamenalo pracovní nasazení prakticky 24/7 - což samozřejmě také znamená, že nebyla žádná dovolená, žádné vysedávání po putykách s přáteli, moc času později nezbývalo ani na rodinu a na vlastní děti.
Docela se divím, že originály mých fotek dnes leží ladem, přestože jsou to naprosté unikáty. Kdybych je vyráběl třeba v Japonsku nebo kdekoliv jinde, kde dokáží ocenit jemnou ruční řemeslnou práci, tak by už dávno byly vystavené někde v muzeu nebo alespoň v archivu se stálou a hlídanou vlhkostí vzduchu. Škoda, že se zrovna u nás nikdo nevěnuje udržení, uložení nebo archivaci zajímavé umělecké tvorby z přelomu minulého a současného století.
