Článek
Vždycky když vidím nebo teď už bych to měl říkat jen v minulém čase, když jsem viděl moře, tak mě napadl nerudovský povzdech pana Rybáře z Povídek malostranských, ďjó, moře, proč tu není moře? A taky si přitom vzpomenu na svou matku, která celý život toužila vidět moře a pořád o tom mluvila a když se jí to konečně splnilo a to jí už bylo něco přes čtyřicet, tak zase prohlásila, že si ho představovala větší.
Moře je přitom pro lidskou mysl fenomenální právě díky tomu, že je veliké, obrovské, převeliké, dá se po něm cestovat a pořád přitom můžete objevovat něco nového. Není to špatně vymyšlený. Dávám těm nad námi palec nahoru.
Nevím, jestli by se například Hemingwayův pohnutý příběh Stařec a moře mohl odehrát na Máchově jezeře, ale spíš asi ne.
Nás moře zajímalo hlavně z hlediska zdravotních meditací a léčení.
Zní to možná trochu paradoxně, ale vypadá to tak, že když vlezete do většího množství vody, tak čím více vody máte kolem sebe, tím silnější je její terapeutický účinek. Není prostě voda jako voda a nejde jen o její chemické složení nebo stupeň radiace a poměr normální a těžké vody, popřípadě koncentraci slaného roztoku, ale jde hlavně o její množství. I když nadnášet vás bude asi všude stejně a stejnou silou, tak mám takové tušení, že když budete volně splývat v bazénu v Podolí nebo někde v Tichém či Indickém oceánu, popřípadě přímo nad Mariánským příkopem, že půjde o kvalitativně odlišné zážitky. Jaký by mohly mít dopad na lidskou psychiku z hlediska léčby, popřípadě hledání ztracené psychosomatické rovnováhy?
Když jsem v osmdesátých letech minulého století pracoval v Německu a částečně i v Holandsku pro největší firmy na světě v oblasti výzkumu výroby polyetylénových fólií, do kterých by se dala zabalit celá zeměkoule, dosáhli jsme záhy docela slušného úspěchu. Výsledky naší práce v podobě mikro i makroplastů se daly nalézt i na dně Mariánského příkopu. Jediné, co dodnes nevím, jestli mám na to být hrdý, nebo jestli z toho mám být zděšený.
