Článek
Ošidnost paměti spočítá v tom, že pokud něco zapomeneme a není důvod to opět do paměti uložit, jsou původní informace většinou definitivně pryč. Není důvod uvědomit si, co jsme zapomněli, není tedy ani důvod si na zapomenuté informace opět vzpomenout.
Věda o zapomínání je složitá, možná složitější než věda o mnemotechnických pomůckách.
Kdybychom si například teď hned zapsali všechno čísla, adresy a údaje, které si právě teď pamatujeme, všechna telefonní čísla, včetně vlastních a čísla, o nichž nepochybujeme, všechny PIN kódy a data narození všech členů rodiny a všechny názvy internetových serverů a webovek, kde máme uložené fotky a videa, tak to bude docela nálož informací.
Teď se zkuste zamyslet nad jednoduchou věcí. Pokud budete mít desetitisíce fotografií uložených na různých adresách, například google, seznam, zonerama, ulozto, neukladejto, photorama, mojephoto, mega.nz a dejme tomu, že by jich bylo třeba dvacet a nikde byste to neměli poznamenané, tak, dejme tomu, protože byste se stěhovali, zařizovali byste si nové bydlení, handrkovali byste se s úřady a přesvědčovali úředníky, že nemáte nikde tajně uložené milióny a nenápadně zaparkované mercedesy a porsche, vypadl by vám z paměti název jednoho úložního prostoru, například zonerama.
Je celkem pochopitelné, že byste mohli přemýšlet od rána do večera, od večera do rána, nebyl by důvod, proč byste si měli na zoneramu opět vzpomenout. I kdybyste věděli, že to byl nějaký úložný prostor, tak můžete třeba do googlu zadat „úložný prostor na fotografie“ a v případě známějších názvů úložných prosto byste se k tomu třeba dohrabali, ale v případě zapomenutí hlavního názvu by to mohla být docela tragedie.
Je to něco jiného, než zapomenout heslo k něčemu nebo PIN kód nebo zapomenout jak se máte přihlásit ke svému oblíbenému mailu. V mnoha případech je to sice též neřešitelné, protože ajťáci jsou většinou psychopati, ale aspoň víte, co jste zapomněli a můžete nad tím ve volných chvílích do smrti přemýšlet.
Můžete se potom pokusit přijít na něco, co by se dalo použít jako mnemotechnická pomůcka. Přijít na logické spojení s jinou informací, kterou si pamatujete.
Když zapomenu něco, co má své originální označení a jiné logické cesty k tomu nevedou, tak to prostě zmizí navždy.
Zapomínání je proces, který probíhá neustále, nedá se zastavit a je proto dobré promyslet si všechna možná úskalí, která se přede mnou mohou objevit a představit si všechny Damoklovy meče, které mi visí nad hlavou, abych mohl co nejrychleji a co nejúčinnější zareagovat proti projevům vlastní hlouposti.
Co byste dělali, kdybyste najednou zjistili, že se u vás začíná projevovat Alzheimerova choroba?
Ošidná nemoc. Jste v kuchyni, napadne vás něco zajímavého, ale už tu myšlenku nedonesete do pokoje.
Je zajímavé, že to, že je to Alzheimer si zapamatuje každý, ale co by se proti němu dalo dělat, to už neví nikdo. Tady je, myslím, právě jeden z největších rozdílů mezi lidským uvažováním a umělou inteligencí.
Člověk si pamatuje informace, popřípadě si je uchovává (asi v hlavě nebo prostě v nervové soustavě) podle toho, jaký k nim má emocionální poměr. Když nám někdo něco provede, tak myšlenku na pomstu máme v hlavě tak hluboko zakořeněnou, že se jí zpravidla nezbavíme do konce života.
Že bychom měli někomu poděkovat za laskavost nebo se mu odměnit stejně dobrou mincí, když je k tomu příležitost, to se nám vykouří z hlavy hned a to jsem se ještě nepustil do rozboru psychopatického myšlení.
A proč to věda nezkoumá?
Systém psychopatie, což je vlastně systém zapomínání na dobré věci, chrání sám sebe právě pomocí narušování a ovlivňování paměťových stop. Pustíte se do práce a najednou nevíte, na čem jste to vlastně chtěli pracovat. Co teď? Vezměte si dovolenou, odpočiňte si a hlavně si vyčistěte hlavu. Nejlépe od všeho. Pak můžeme pokračovat.
