Článek
Video je z doby, kdy jsem se rozhodl, že budu mít nejmenšího psa, takže jsem si pořídil Dexíka a chodil jsem s ním na procházky na Letnou, kde kdysi stával největší památník, podle kterého se tomuto místu dodnes říká u Stalina.
Stalinův pomník, ještě když stál, tak byl nepřehlédnutelný a docela dobře si pamatuji i dobu po jeho zbourání. Ta se taky nedala přehlédnout.
Postavit a zbourat, je to zajímavá životní filozofie. Když jsem se rozhlížel kolem sebe, poznal jsem celou řadu lidí, kteří právě bourali něco, co zrovna postavili, odcházeli z docela dobré práce nebo se rozváděli, prodávali rodný dům nebo přepisovali majetek na své hloupé děti. Takže jsem si říkal, jestli to není ztráta času nebo obrazně řečeno jestli to nejsou peníze, vyhozené z okna. Kdyby zachovali klid a nic nedělali, dostali by se do toho samého stavu, v jakém právě byli a nemuseli se kvůli tomu půl roku nebo rok namáhat.
Člověk vlastně pořád dokola buduje něco, co je už od začátku určeno k zániku. Pokud budete hledat jakýkoliv důkaz existence dokonalé recyklace čehokoliv, tak to asi nenajdete. Mám takový dojem, že i vzduch se zbytečným dýcháním opotřebuje. Možná by se dalo říct, že veškeré naše snažení je jen cesta k definitivnímu konci. Nebo si myslíte, že tomu tak není?
