Článek
Když se v České republice v devadesátých letech začal používat internet, tak to vypadalo zajímavě a slibně. Ne každý tomu rozuměl, ale většina lidí, zvláště pokud šlo o lidi mladé, se učila za pochodu. Často jsem slyšel třeba na Nově skupinku nadějných dramaturgů, jak vedou smysluplnou debatu nebo prostě zasvěcený pracovní rozhovor, jo, já si to přečtu a potom ti to hned pošlu. Jakou máš adresu? Masarykova 10… Ne, já myslím mailovou adresu. Aha, co to je? Ale nakonec se vždycky nějak domluvili a všechno jelo dál. Vysílalo se a Vovka si mohl mnout ruce.
Akorát bylo zajímavé sledovat, jak bouřlivý tvůrčí proces pomalu utichal. Nejdříve jsem to utichání zaznamenal přímo v reálu, protože skoro všichni mí známí, kamarádi a rodinní příslušníci se živili nebo přiživovali psaním, buď pracovali v redakcích nebo psali články a knihy a v podstatě se dá říct, že se jejich odměna za práci řídila podle toho, kolik toho napsali. Někteří to měli spočítané skoro na písmenko přesně, třeba můj strýc, který pracoval v dálnopisném oddělení Rudého práva, což byla za bolševika docela dobrá volba.
Nevím, jestli jste někdy měli doma datlujícího příslušníka umělecké generace, který se buď živil nebo si aspoň přivydělával tím, že bušil do psacího stroje jak hluchý do vrat. Přes den se to ještě dalo unést, ale jakmile podle jedné swingové písničky nastala chvíle, kdy se sešel soumrak s tmou a jak písnička dále pokračuje, smutek halí duši mou, protože, když máte usínat v panelákovém bytě, kde někdo dlouho do noci píše na kancelářském psacím stoji, tak z toho můžete mít traumatizující zážitek.
Počítače byly tiché, čili i pro nás, literární tvůrce, na kterých múzy vysedávaly po nocích, občas až do časných ranních hodin, se konečně mohl pokrok označit jako něco, co ulehčuje práci. A v podstatě i komunikaci, protože ubylo hádek a ubylo i létajících psacích strojů, vyhozených v noci z okna.
Devadesátá léta byla fajn a možná by se dalo říct, že to byla jediná léta, která jsme si my, umělci, pracující pomocí počítačů, na kterých jsme psali texty a upravovali fotky, v naprosté pohodě užili.
Potom, samozřejmě, což je už nějaký zvláštní zákon, nevím jestli přírodní nebo sociologicky psychopatický, vždycky, když něco bezvadně funguje, hned se začnou odněkud z hlubin informačních mlhovin a bouřkových mraků materializovat přízraky v podobě zakyslých psychopatů, kteří začnou házet do poklidných, téměř stojatých vod tvůrčí činnosti sítě cenzury a různých příkazů a zákazů a nařízení, co se smí a od kdy do kdy a najednou se začne všechno, co původně přinášelo radost a mohlo se využít v umělecké tvorbě, rozpadat jak hrady z písku v prudkém dešti.
Najednou vidíte a sledujete, že se vším se nějak podivně pohnulo a hromada umělců, spisovatelů a lidí, kteří něco psali nebo něco natáčeli, zmizela někde v nenávratnu a to tak rychle, že za sebou nestačili zanechat ani adresu, normální, mailovou, jakoukoliv, takže hledat je a najít je, by byl úkol nadlidský.
Místo internetu, kde by se daly dohledat informace třeba z umělecké minulosti zajímavých lidí, kteří mezi námi najednou zdánlivě nejsou, je jakási asociálně povykující náves, kde se nedovíte zhola nic a pokud chcete najít spojení na kohokoliv, kdo vás někdy zaujal svou činností, svými názory nebo tvorbou, tak zjistíte, že přes internet se nedostanete ani k jeho telefonu, ani k mailové poště, takže možnost normální intelektuální komunikace se snížila prakticky na nulu a odvážit se proniknout na pár kroků do jakéhokoli zákoutí internetu znamená projevit docela slušnou odvahu, protože si hned připadáte jak mezi šílenci nebo blázny, kteří se všichni snaží o to, abyste jim dali lajk a přihlásili se k odběru.
Na naše vlastní názory nebude nikdo reagovat, protože každý má dojem, že sedíme v kruhu kanibalů, čekajících na uříznutý kus naší ruky. Internet v současné době budí dojem blázince, který má právě návštěvní dny. Každý se ve všem vyzná, každý vám poradí, jak se pomocí citrónu a medu s cibulí vypořádat s rakovinou a kde přijít k ranci peněz. Musíte pro udělat pouze tři věci. Přihlásit se na nějakou přednášku, která je zdarma a k odběru dalších videí, kde vám odborní lektoři a psychoterapeuti vysvětlí, proč je dobré se na noc přikrýt. Potom už zbývá jen - na noc se přikrýt.
