Článek
Dnes mě rozesmála paní Dagmar, když do reakcí pod článkem napsala, že ji Umělá Inteligence oslovuje, vážený Dagmare. Na to by normální člověk asi ani nepřišel.
Trochu mě vyděsila zpráva, že opět spadl vrtulník se zbohatlíkem, tak jsem si říkal, že je to divné, vrtulníků denně létají desítky, stovky, možná i tisíce a u zbohatlíků bych si dovedl představit spíše větší zájem o to, aby se udrželi při životě, než aby někam spadli čili bych spíše předpokládal, že vrtulníky s kabinami, plnými zbohatlíků moc padat nebudou. Ve skutečnosti ale padají jak zralé švestky. Divné.
Možná to souvisí s tím, že se jedná o zbohatlíky. Já sám jsem prožil celý život na hranicích bídy, ale nikdy jsem neměl dopravní nehodu, ani jsem nespadl z kola nebo v dětství z trojkolky. Letadlo se mnou taky nikdy nespadlo, ale s mým známým, který též patřil mezi veselé zbohatlíky, letadlo spadlo a zrovna dost nešťastně a bylo vymalováno.
Možná by se to dalo vysvětlit i z hlediska karmy tím, že každý si do svého života přivolává nebo prostě přitahuje to, co nemá rád nebo to občas může i přímo nenávidět, takže se stane, že nečekaně zbohatnu, logicky začnu mít strach z toho, že se mi něco stane, zraním se, nakazím se, umřu a díky tomu se zvýší pravděpodobnost, že se se mnou skutečně něco semele. To už by se dalo pochopit.
Na to, abych se vyhnul veškerému nebezpečí, bych musel žít mimořádně skromně, necestovat v tryskáčích nebo vrtulnících, většinu času bych asi měl trávit víceméně v izolaci, neukazovat se moc na veřejnosti a ve společnosti a raději bych snad ani neměl dávat rozhovory, ani bych neměl chodit na nějaké známé youtuberácké akce a show Vency Dědka, Mirky Náročné, Lucie Dobré nebo pantáty Klause či jak se to všechno dohromady jmenuje, každý, kdo má talent má už dávno i svoji show, rozhovory na rovinu, hrbolatý, strakatý, jestli jsem něco popletl, tak se omlouvám a radši se už ani podruhé nenarodím, haló, tady pán má menší informační delirium tremens… odneste ho, naštěstí už víme, že za všechno mohou mobily, ale přece jenom…
Není to tak jednoduché, abychom si mohli říct, že chudáci zbohatlíci to mají v současném světě složitější, ale rozhodně jsou asi více vidět než normální průměrní zchudlíci. O zchudlíky není žádná rvačka. Ti mohou se svými vrtulníky a se svými rogaly, ušitými z deštníků a polyetylénových pytlů padat jeden za druhým a nikoho to zajímat nebude.
Nicméně pravdou asi bude, že každý k sobě přitahuje principy, kterým se chce vyhnout a prožívá věci, o které vůbec nestojí.
Jeden z mých dobrých známých z duše nenáviděl cestování. Pořád opakoval, že jeho největším snem vždy byl domek se zahradou, rodinný klid a práce ve stylu home office doma u psacího stolu.
Cituji jeho slova: „Jsem spíše vědec, samotář, mám rád knihy, do četby se pohroužím třeba na celý den a nevím o světě.
Nerad se vydávám na cesty a docela chápu přísloví, že je lépe vyhořet než se stěhovat. Do svých pětatřiceti jsem se stěhoval patnáctkrát. Kromě toho jsem určitý čas bydlel v Kanadě, ve Spojených státech a v Německu.
Celý život dostávám nabídky, abych se zúčastnil různých sympózií a vědeckých akcí po celém světě, které mohu jen velmi těžko odmítnout. Nikdy jsem se na žádnou cestu nevydal z vlastní vůle, vždycky to někdo včetně letenek a ubytování vyřídil za mě.
Moje žena je cestovatelský fanatik, dovolená strávená doma by pro ni byla důvodem k rozvodu. V životě jsem netoužil po osobním automobilu, přesto jsem jich vystřídal osm. Z toho jsem za vlastní peníze, na popud rodiny, kupoval jen jeden, ostatní byly firemní a jeden jsem dokonce dostal darem.“
Případ mého známého by mohl ilustrovat známou ezoterickou poučku, že „ten, kdo nebude nic chtít, dosáhne všeho.“
Ve své podstatě však také ukazuje na opakování karmické zkoušky, kterou člověk nechce akceptovat, i když by se k tomu jistě dalo poznamenat, že kdyby nás osud trestal nechtěným majetkem a cestovními poukazy, nebylo by to ještě až tak špatné.
