Článek
Máte rádi vztahy, myslím tím jakékoliv vztahy, rodinné, kamarádské, přátelské, pracovní, manželské nebo sousedské, v nichž po vás ten druhý pořád dokola něco chce? I když jsou to maličkosti, tak těch maličkostí může být takový příval, že z nich budete mít pocit, že stojíte v horském potoku během jarního tání. Já to rád nemám, nesnáším, když mi kdokoliv cokoliv vnucuje, i kdyby to mělo být pro moje dobro, s tím, že to později plně docením.
Pokud byste hádali, že jsem již třikrát rozvedený, tak budete mít pravdu. Možná bych k tomu ještě dodal, třikrát šťastně rozvedený. Ano, pokud bych měl jmenovat nebo si vzpomenout na tři nejúžasnější a nejšťastnější dny v mém životě, tak by tam asi ani nebyly všechny narozeniny nebo Štědré dny a večery. Ale moje tři „rozvodové“ dny by se v tomto výčtu určitě nacházely hned někde hned v úvodu.
Jednou jsem byl s několika přáteli večer v historicky významné hospodě na Malostranském náměstí, poseděli jsme, popili a kolem půlnoci jsme čekali na noční tramvaj, která by nás odvezla na Letnou. Za chvíli tramvaj přijela, tak jsme nastoupili a zvesela vyjeli směrem ke stanici metra Malostranská. Když tramvaj zastavila, tak se samozřejmě otevřely dveře po pravé straně tramvaje, ale jeden z našich opivněných, neboli pivem ovlivněných kámošů se najednou vrhl na dveře po levé straně tramvaje a pokoušel se je otevřít. Samozřejmě to nešlo, protože byly zavřené, zamčené a zablokované, což je i celkem logické, protože snažit se vystoupit vlevo ve směru jízdy tramvaje by byla většinou hra o život.
Nicméně urputného chlapce se zmocnila fixní idea, že stačí pořádně trhnout dveřními madly a dveře povolí. A bude sranda. Asi to někdy v minulosti vidět a teď mu přišlo hloupé, že mu to před kamarády nefunguje, tak málem převrátil celou tramvaj, nedbal na dobře myšlené rady a domluvy, hele, Tondo, neblbni, ještě ty dveře utrhneš… no, neutrhl, ale tramvaj dál nejela. Potom napůl přišel a napůl přiběhl řidič, kupodivu zachoval klid, nenadával a ani se na nic neptal, stačilo mu, co viděl, zakvedlal s dveřmi, napůl vytrženými z pantů a smutným hlasem pronesl, že s tím bohužel dál nepojedeme, takže končíme, prosím cestující, aby si vystoupili.
Vyhrnuli jsme se na refýž a s lehce nespokojeným brbláním jsme se začali rozptylovat do okolní tmy.
To byl ale nápad, teď budeme muset šlapat až nahoru na Letnou pěšky.
Proč to ale vyprávím. Mnohokrát v životě jsem se dostal do nepříjemné situace, aniž bych za to mohl. Většinou to bylo jen díky tomu, že jsem se ocitl ve skupině, v níž se někdo začal chovat způsobem, s nímž jsem nesouhlasil, ale nevěděl jsem, co s tím mám dělat?
Když se bude na ulici vulgárně rozkřikovat opilec, který bude ohrožovat ostatní lidi, dáte se většinou na stranu střízlivých, které jeho chování uráží a (právem) volají po nápravě. Když se ale bude jednat o vašeho kamaráda, který se v horkém podvečeru nečekaně zlíská jak prut, tak co na to jiného říct, než no nazdar - a teď, babo raď.
Když ho v tom necháte, neprojevíte se jako kamarád, když se ho budete snažit zachránit, je možné, že kámoš někde vykopne zavřené dveře, to mají opilci přímo v nevšední oblibě - a svede to na vás. Vypadnete z volební kandidátky a půjdete někam zametat. A budete se snažit, byste měli na závazky, plynoucí ze splátkového kalendáře. Politický boj za Letnou bez psích exkrementů bude muset ustoupit do pozadí.
Jednou jsem zašel se svou bývalou ženou Květou do čínské restaurace na Praze 8, sedli jsme si ke stolu a protože se tenkrát ještě smělo v hospodách kouřit a u výčepního pultu se dalo popíjet, tak jsme si zapálili cigaretu a povídali o nesmyslech. Vedle u stolu seděla rodinka s dítětem a paní najednou začala nahlas nadávat, to je hrozný, ti kuřáci, klidně nám tady čadí pod nos, kdo to má snášet? Je jim jedno, že jsou tady děti!
Květuška se pomalu ohlédla, pomalu vstala, pomalu přistoupila k nadávající paní, bleskurychle ji chytla za vlasy a několikrát s ní švihla do dekorativně nakrájené kachny tajemné chuti.
Paní začala neartikulovaně křičet, ale to už s ní Květulínka mlátila o zeď a když se chtěl statečný pán připojit do diskuze, tak vyletěl otevřenými dveřmi ven jak příslovečný čert z elektriky. Skuhrající rodinka hodila zpátečku a tiše zmizela v křivolakých uličkách bohnického areálu.
No, dobře, ale co jsem měl dělat já? Opět zatažený do konfliktu, který jsem nevyvolal. Nakonec jsem šel za obsluhou, dal jsem jim pětikilo, jako že náhrada za ušlý zisk a sám jsem si objednal něco lehčího.
Ale jak říkám, jsou to všechno věci, které by si měl každý rozmyslet důkladně už dopředu, aby se vyhnul nepříjemnostem a řešení potíží, do nichž se nedostal díky vlastnímu přičinění.
Jakékoliv společné řešení čehokoliv mi připadá tak trochu psychopatické, je už jedno, jestli po nás někdo chce, abychom podepsali společnou petici nebo antichartu. Bohužel bývá při těchto konfliktech málo prostoru k tajnému hlasování, takže máme nakonec na vybranou, buď někam s jakoukoliv partou společně nikam nechodit, popřípadě striktně dodržovat místní předpisy a zavírací hodiny. Čas návštěv vypršel, tak se seber a mazej domů. Jakmile budete kdekoliv s jakoukoliv skupinou, zákonitě se dostanete do situace, kdy budete muset plnit tisíce přání, která nebudou vaše a jedinou záchranou se stane tichý, leč nekompromisní únik co samoty či do soukromí. Někdy nezbyde, než se odstěhovat.
