Článek
Dodnes si docela dobře vzpomínám na své první literární pokusy, které začínaly tak, že jsem se nejdříve naučil bleskurychle psát naslepo na psacím stroji, protože jsem to jednak viděl u svého strýce, který se to učil na střední ekonomické a jednak mě to silně bavilo, protože ovládat písmenka a psaná slova a využívat získaných znalostí ke psaní vlastních povídek, fejetonů, úvah a třeba i parodií na cokoliv, je naprosto fantastický pocit. Ne nadarmo se dnes experimentuje s takzvaným tvůrčím psaním jako s jednou z nejdůležitějších psychoterapeutických metod při léčení neuróz a různých kognitivních disharmonií, to znamená disharmonií, týkajících se myšlení a vnímání.
Mým prvním literárním nápadem bylo začít psát parodie na známé pohádky. Není to nic složitého a člověk se u toho občas i zasměje a pobaví. Úplně první pohádka, kterou jsem svým vlastním tvůrčím způsobem zpracoval a přepsal, byla pohádka o Červené Karkulce. Nazval jsem ji Irelevantní pohádka o dobru a zlu a poslal jsem ji do časopisu Student, kde mi ji otiskli – a ejhle, hned chtěli další. Ještě jsem ani pořádně nedospěl a už jsem se ocitl v roli žádaného spisovatele. Zpracování původní klasické pohádky bylo celkem jednoduché. Zde je ukázka.
Jednoho dne bylo lze viděti vlka, jak se snaží všelijak číhat na Karkulku. Nic netušící Karkulka se pomalu řítila lesem a hlasitě si zpívala něco o integrálech. Obvykle si prozpěvovala trojhlasně, protože nebyla duševně zcela normalizovaná.
Vlk, přestrojený za pojišťovacího agenta zatím pronikl hustou sítí nástrah až do zemljanky, kde si Karkulčina babička procvičovala nejrůznější chvaty z jiu-jitsu a karate.
„Čo chčeté?“ pokusila se zaskřípat bezzubými dásněmi.
Vlk se na babičku usmál svým šavlozubým úsměvem: „Nebezpečí číhá všude,“ a stejným způsobem jako se v šachu provádí braní mimochodem, vlk babičku sežral. A hned nato skočil do postele a zavrtal se až po uši do duchen.
Karkulka vpadla do dveří: „Jé, babi, jak to, že máš tak obrovské uši?“
„Ale to víš, děvenko, nesehnala jsem nové baterie do svého tranzistoráku a staré slábly a slábly…“
„A babičko, proč máš tak velké oči?“
„Nemám velké oči, spíše je mám zapadlé a jestli se zdají velké, tak to dělají ty moje brýle, jsou jako dna od jogurtu. Dokonalé basedowky.“
„A proč máš tak velké zuby?“
„Už sis někdy dala biftek v naší zahradní restauraci? Vždyť to s normálníma zubama nejde ani ukousnout!“ a vlk skočil po Karkulce a sežral ji, než bys řek Čuk a Gek.
Do místnosti vstoupil mladý hajný s brokovnicí přes rameno a dojatě vlkovi děkoval:
„No konečně! Mít ty dvě ženský v revíru ještě tejden, tak za sebe neručím.“ A potřásli si prackami.
Pohádku jsem předělával tak, aby v ní byly překvapující momenty, které nikdo nečekal a čtenářům se to líbilo. Potom jsem předělával další a další pohádky, ale dnes už ani nevím, kde je jim konec. Řekl bych, že žádné internetové archivy časopisů a novin z té doby neexistují, v tom je asi bezkonkurenční pouze Rudé právo, ale to jsou zrovna noviny, které nás moc nezajímají. Ještě si vzpomínám na útržky parodované pohádky O třech Dědech Vševědech.
Králův sluha Jiřík jednou připravoval pro krále vzácný pokrm, kouzelného hada, který měl tu vlastnost, že kdokoliv jej ochutnal, začal rozumět řeči zvířat. Jiřík samozřejmě ochutnal a poslouchal, co si zvířátka povídají o starém úchylovi, usmívajícím se pod královskou korunou. Královi se to nezdálo a tak se rozhodl, že Jiříka raději nechá popravit. Vymýšlel různé záminky, až potom si během hostiny nechal Jiříka zavolat a pravil: „Jiříku, nalej mi ze džbánu víno do sklenice, ale tak, abys dolil a zároveň nepřelil! Jinak budeš o hlavu kratší.“
Jiřík uchopil džbán a pevnou rukou nalil víno do sklenice tak, že vytvořilo nad okrajem nádoby kopeček, držící jen díky mimořádně silnému povrchovému napětí. Král se křečovitě zasmál a pokusil se sklenici pozvednout ke rtům, ale samozřejmě se přitom polil vínem od brady až po kotníky jak starý čuně.
Bylo na něm vidět, že se naštval, ale ještě se ovládl a řekl, protože byl z Moravy, že dá Jiříkovi Zlatovlásku, nejhezčí ze všech princezen za ženu, když mu dovalí tři zlaté vlasy Děda Vševěda.
Jiřík nevěděl, kde má vševědoucího dědka hledat, tak se vydal na cestu, kam ho nohy nesly. Potkal tři podivíny, Dlouhého, Širokého a Krátkozrakého, kteří se k němu přidali a začali hledat spolu.
Všude jim říkali, jo, bydlel tady kdysi jeden Děd Vševěd, ale pak najednou zmizel, věděl asi příliš mnoho a jinde mu zase vyprávěli, že Děd nebyl sám, byli to vlastně tři Dědové, protože jeden by tu spoustu informací nezvládl, ale taky najednou všichni zmizeli a nikdo nevěděl, kam. Tři zlaté vlasy na hlavě měl ale jenom jeden. Proto mu říkali Veleděd nebo také třívlasý Vševěd.
Večer se ubytovali na zámku, kde žil černokněžník, který měl kolem pasu tři obruče a slíbil jim, že když mu po tři noci pohlídají kouzelný prsten, tak na černokněžníkovi každé ráno praskne jedna obruč a on jim řekne, kde se Vševěd skrývá.
Odešli do věže, kde se Široký uvelebil do křesla, Dlouhý si lehl na slamník a Krátkozraký se jak široký, tak dlouhý natáhl na karimatku na zem a za chvíli všichni chrápali, až se hory zelenaly. Jiřík s černokněžníkem zkontrolovali prsten, který byl v pořádku a tak se to opakovalo i druhou a třetí noc, kdy černokněžníkovi praskla i druhá a třetí obruč a současně mu spadly kalhoty. Potom se všichni pohádali, kdo za to může, jeden házel vinu na druhého a Jiřík, když viděl, že jeho snaha už asi dál nevede, tak se rozhodl, že se vrátí.
Král už mezitím na něho zapomněl a docela ho rozčílilo, když ho zase viděl před sebou, že zase musel řešit nějakého Vševěda a panoše Jiříka. Řekl proto katovi, aby Jiříka popravil.
Královy tři spanilé dcery se na popravu dívaly z okna temné věže, kam za nimi nikdo nesměl. Jiřík na ně směle pohlédl a procedil mezi zubama: „No, dobrá, prohrál jsem, ale kdybych aspoň věděl, kde se ten dědek skrývá!“
Kat se rozmáchl obrovským zánovním mečem a Jiřík vytřeštil oči. Spatřil, jak si jedna z princezen, které se na něho posměšně dívaly, strhla z hlavy paruku. Na její holé lebce se v záři zapadajícího slunce třpytily tři zlaté vlasy.
