Článek
Bylo to kolem roku 1982, kdy jsem se rozhodl, že nějakou dobu zůstanu v Bundesrepublik Deutschland nebo se přesunu do Austrálie, popřípadě do Spojených států a pokusím se dosáhnout pokud možno výraznějšího pracovně finančního zlepšení.
Zůstávat v tehdejším Československu s věčně naštvanou bývalkou a šestiletou dcerou a k tomu s platem 800 Kč hrubého s výhledem, že budu muset letos nebo příští rok nastoupit na dva roky na vojnu, se mi rozhodně nechtělo. Stejně tak jsem odmítal uznat těžce sehnaný, pronajatý byt dvacet metrů čtverečních bez topení a se sychravým společným WC na pavlači v pátém patře na Arbesově náměstí za jeden z vrcholů socialistického luxusu. Výkřiky techniky jsem v té době měl pouze dva - starý, předpotopní sporák na svítiplyn, který jsem ve zdraví přežil, ale příště už díky, nechci a východoněmecký fotoaparát značky Praktica. Fotografoval jsem a filmoval profesionálně, to znamená, že něco málo jsem z toho měl a stejně tak jsem měl vzdělání na práci v chemickém provozu. To se mi nakonec v Německu hodilo jako nic jiného.
Německy jsem uměl, takže hned jak jsem s druhou manželkou překročil západní hranici, nahlásili jsme se na úřadu k trvalému pobytu a odjeli k holandské hranici, do Viersenu, kde jsme během jednoho dne našli parádní byt v prvním patře se dvěma balkóny, kde jsme se na dalších skoro deset let usídlili.
Ona tam platila jedna taková docela zvláštnost, o které se u nás moc nevědělo a vlastně se neví dodnes. V kraji kolem Viersenu a kolem Mönchen-Gladbachu čili v nordrhein-westfalen platil čerstvě odhlasovaný zákon proti bezdomovectví. Německy se tomu říkalo das Gesetz gegen Obdachlosigkeit.
Byla to taková docela zvláštnost, protože si musíme všimnout, že to není Zákon proti bezdomovcům, ale Zákon proti Bezdomovectví. V praxi se to projevovalo tak, že když se někdo řízením okolností nebo řízením osudu ocitl na ulici bez střechy nad hlavou, stačilo oslovit prvního policajta, který šel kolem a tuto skutečnost mu sdělit. Jeho povinností bylo doprovodit vás na nejbližší obecní úřad, kde vám během hodiny museli přidělit byt. Normální byt nebo garsonku, popřípadě 1+1, napsali si vaše jméno a číslo ID, do ruky vám vtiskli klíče a kartičku se jménem správce a s údaji o platbách nájmu. Nájem platil sociální úřad převodem na účet majitele bytu. Čili bez toho, aby se peníze převáděly nejdříve na nájemce bytu a ten by platbu převáděl na majitele.
Myslím, že to byl docela chytrý systém, který se mohl sesypat jen díky negativnímu zásahu lidského faktoru.
Což se právě jednou stalo. Jak jsem již řekl, uměl jsem docela dobře německy a ovládal jsem také úřední němčinu, což je takový dost zvláštní jazyk, kterému většinou nerozumí ani rodilí Němci. Kromě toho, že jsem ovládal úřední němčinu, uměl jsem sepisovat na psacím stroji dopisy úřadům a smlouvy, takže za mnou chodilo docela dost obyčejných lidí, řepáků z Niederkrüchtenu - Elmptu, kteří potřebovali sepsat žádost nebo potvrdit prodej nemovitosti, popřípadě vyřídit cokoliv, co se týkalo dědictví nebo umístit babičku do domova důchodců.
Přijela tam jednoho krásného dne rodinka ze Srí Lanky, manželé a tři děti, kteří dostali od Němců azyl, měli tedy povolení k pobytu a pracovní povolení a dostali též docela slušný byt, ale neměli žádné zařízení, potřebovali vysavač, pračku, ledničku, rychlovarku, překapávač, příbory, hrnky, talíře, pánve a podle zákona o sociálním zabezpečení na to měli nárok a tak jsem jim s tím pomáhal, na domluvu nám stačila Pidgin English, gestikulace a mimický talent.
Šéf sociálky se jmenoval Kris, takže pan Kris si zapsal všechno, co rodinka potřebovala, řekl, že to během následujících pár dní nakoupí a přiveze.
Pár dní uniklo jak voda a pan Kris nepřivezl nic. Naštěstí jsem se znal s místním farářem Hansem Baumanem, který během dvou dní sehnal spoustu užitečných věcí a naštěstí byl zrovna naladěný do provozního módu „hilfsberait“, takže rodinka měla ubytování i jídlo a potom pan Kris přivezl nějaké věci do kuchyně, ale bohužel nic moc, šlehač, který nešlehal, kráječ, který nekrájel, struhadlo, které nestrouhalo, vysavač, který nevysával - až jsem pojal podezření, jestli si náhodou na základě naší žádosti nekoupil nové věci pro sebe, svou rodinu a své známé a chudákům z Cejlonu nepřivezl nějaký odpad, ani ne ze skladu, ale spíše ze skládky.
Bohužel chtěl po mně podepsat nějaké účtenky za nové zboží, takže mi došlo, že bych svým podpisem potvrdil, že jsme převzali nové věci z obchodu a mohly z toho být komplikace, tak jsem se sebral a šel rovnou za ředitelem, tedy za šéfem Obecního úřadu, neboli Gemeinde, šéfovi to došlo celkem rychle a vůbec se mu to nelíbilo. Požádal mě, abych o tom nikde nemluvil, že si to obec vyřídí sama a hned příští den přijeli policajti, panu Krisovi zavřeli kancelář a sebrali mu hromadu šanonů a nakonec to dopadlo tak, že jsem pana Krise na obecním úřadu už nikdy nepotkal, prostě ho vyhodili a dost možná, že to pro něho bylo jako vyhnání z ráje, protože, když to člověk domyslí až do konce, tak tehdy to pro hromadu úředníků ještě před úderem první a druhé migrantské vlny byl svým způsobem ráj na zemi.
To ovšem ještě zdaleka není jádro pudla.
Přišel konec roku 1989 - sametový úder. V prosinci jsem již byl zpátky v Československu, dostal jsem od Husáka milost, protože původně mě za to, že jsem se zdržel v zahraničí odsoudili a dostal jsem tři roky natvrdo. Gustáv mi ale napsal, odpusťme si, co jsme si, do smrti dobrý, načež jsem si řekl, že je čas k návratu. Požádal jsem si o československý pas, který jsem v Bonnu během pár týdnů získal, abych nemusel při cestování pořád platit za nějaká nesmyslná víza, německý pas jsem odevzdal, ale potřeboval jsem ještě jedno vízum k dalšímu pobytu v Bundesrepublik, protože bez povolení se můžeme po Německu pohybovat až od roku 2004.
Blížíme se k jádru pudla - musel jsem navštívit sídlo cizinecké policie ve Viersenu, jak říkám, tenkrát to byla spíše takové menší vesnice, všichni jsme se znali a každý o každém všechno věděl, prostě typické sousedské vztahy.
No a na cizinecké policii jsem se dozvěděl, že mi vízum k pobytu nedají. Že s tím pasem, co jsem měl, mohu zůstat na území Německa ještě týden a potom musím vycestovat, jinak bych tam byl ilegálně. Tak jsem se trochu podivil a kdeže kýžené vízum získám? No přece na velvyslanectví v Praze.
Málokdo si už dnes pamatuje, jak bylo tenkrát německé vyslanectví obsazené. Byly tam fronty v pětistupech, táhnoucí se do dálky, lidi tam čekali na stoličkách, každý druhý byl ve spacáku, rodiny se střídaly v držení místa ve frontě. Inu, když to zestručním, musel jsem odjet, přece jenom cizinecká policie má své výsadní postavení, je to v podstatě takový stát ve státě.
Synovi bylo v té době šest let, chystal se poprvé do školy, ale musel to zvládnout beze mě, pouze s mámou. Já jsem se najednou ocitl v Praze, bez bytu, bez peněz, bez práce, bez výdělku, v podstatě bezdomovec, nic jsem neměl, bylo mi 43 let, navíc jsem tady neměl ani žádného příbuzného, který by mi mohl pomoct. Jak jsem se později dozvěděl, tak dva mladí úředníci, s nimiž jsem musel na cizinecké policii jednat, byli bratranci pana Krise. V duchu jsem si tenkrát řekl, že by celé Německo zasloužilo přivolat na sebe takové množství migrantů, že by je roupy přešly. V podstatě se mi to později splnilo, i když cena za to byla poměrně vysoká.
