Článek
Bydlení Anny Julie Slováčkové nešlo shrnout jednou adresou. Vedle vlastního podkrovního bytu v Praze měla totiž i druhé místo, které pro ni znamenalo něco docela jiného. Zatímco městský domov byl spojený s každodenním životem, rodinou a vlastním tempem, chalupa v Českém ráji nabízela ticho, zpomalení a únik od všeho, co se kolem ní dělo. Právě tohle spojení o ní možná vypovídalo víc než jakýkoli okázalý detail.
Pražské bydlení si pořídila už jako velmi mladá. Šlo o dvoupatrový podkrovní byt, navíc v blízkosti domu rodičů, takže měla své soukromí a zároveň rodinu pořád nablízku. A právě to působí jako velmi výmluvná kombinace. Na jedné straně samostatnost, na druhé jistota, že nejbližší nejsou daleko. U člověka, pro kterého byly blízké vztahy zjevně důležité, to dává naprostý smysl.
Na jejím bytě bylo zajímavé hlavně to, že se nesnažil vypadat jako výstavní interiér z katalogu. Nepůsobil chladně ani prvoplánově luxusně. Naopak z něj bylo cítit, že si ho zařídila podle sebe a bez potřeby zalíbit se všem. Barevnost, detaily a osobitý rukopis hrály hlavní roli. Podkrovní prostory samy o sobě mívají zvláštní atmosféru a v tomto případě ji ještě podtrhovalo zařízení, které nebylo zaměnitelné s běžným městským standardem.
Výrazným místem měla být hlavně kuchyně. Právě ta se opakovaně zmiňovala jako jeden z nejcharakterističtějších koutů celého bytu. Objevovaly se popisy inspirované jižním stylem, mluvilo se o výrazných kachličkách i živějším pojetí, které prostoru dodávalo energii. Není to přitom žádná drobnost. Kuchyně často ukáže, jak se doma skutečně žije. A tady bylo zřejmé, že nešlo jen o místo, kde se něco rychle připraví, ale o část domova, která měla svůj rytmus i náladu.
Anička Slováčková se netajila tím, že má ráda vaření a zkoušení nových chutí. I proto působí logicky, že právě kuchyně pro ni nebyla jen praktickým zázemím. Spíš šlo o přirozené centrum bytu. Místo, kde se člověk nezastaví jen kvůli jídlu, ale i proto, že se tam dobře žije. Domov tak v jejím případě nebyl kulisou, ale prostorem pro běžný život, se vším, co k němu patří. Od odpočinku přes hudbu až po chvíle, kdy za sebou zavřete dveře a chcete mít prostě klid.
Druhou, neméně důležitou kapitolou byla chalupa v Českém ráji. Tu rodina pořídila už v devadesátých letech a postupně se z ní stalo místo, kam se vracela za odpočinkem. Právě tam hledala úlevu ve chvílích, kdy bylo potřeba zmizet z města, z pracovního tempa i z okolního hluku. Podle dřívějších vyjádření pro ni pobyt na chalupě představoval jeden z nejlepších způsobů, jak si opravdu oddechnout.
Český ráj přitom není jen bod na mapě. Má vlastní atmosféru, kterou zná každý, kdo tam někdy byl. Skály, lesy, výhledy a staré cesty umí člověka rychle přepnout do jiného režimu. A právě do takového prostředí její představa klidu dobře zapadala. Z městského podkroví mohla odjet do místa, kde se čas zpomalí a kde není potřeba nic dokazovat.
Když se na obě tato místa podíváte vedle sebe, vynikne jeden silný kontrast. Praha představovala pohyb, energii a každodennost. Chalupa zase ticho, přírodu a odstup. Jedno místo bylo blízko rodině a běžnému životu, druhé nabízelo možnost na chvíli zmizet. A možná právě v tom je celé její bydlení nejvýmluvnější. Nešlo o okázalost ani o adresu, ale o potřebu mít zázemí, které odpovídá člověku a jeho životu. Jedno pro každodenní realitu, druhé pro chvíle, kdy už je všeho moc.
Zdroje:
