Článek
Úplně první Igráček se objevil v roce 1976 a zrodil se ve výrobním družstvu IGRA Praha. Nešlo o žádného hrdinu ani dobyvatele vesmíru, ale o docela obyčejného zedníka s kolečkem a lžící v ruce. Postavička měřila kolem osmi centimetrů, měla pohyblivé ruce i nohy a otáčela hlavou, takže si s ní dítě dokázalo vyhrát celé odpoledne. Jméno vzniklo z ruského slova „igra“, tedy hra, a chytlavě tak navázalo na název družstva, které ji vyrábělo.
Za celým nápadem stála dvojice návrhářů, Jiří Kalina a Marie Krejchová. Zajímavé na tom je, že Kalinu k práci přivedlo přátelství s německým designérem Hansem Beckem, tedy mužem, který stál u zrodu konkurenčního Playmobilu. Dva modeláři z opačných stran železné opony tak nepřímo poslali do dětských pokojíčků hned dvě ikony, které si pak oblíbily celé generace.
Po čem toužilo skoro každé dítě
Igráček se během chvilky stal symbolem socialistického dětství. Originální Playmobil se totiž ve východním bloku nedal koupit a tahle plastová postavička jeho místo dokonale obsadila. Vyráběla se v desítkách podob, které představovaly nejrůznější povolání, od hasiče přes doktora a zdravotní sestru až po opraváře. Dala se pořídit jednotlivě i v celých sadách s výbavou, takže si děti mohly stavět vlastní svět, jednou požářiště, podruhé rozestavěnou stavbu.
Největší hvězdou se stal příslušník Veřejné bezpečnosti, kterému sběratelé dodnes s úsměvem říkají esenbák. V IGŘE z něj zpočátku měli trochu strach, nakonec ale zaznamenal obrovský úspěch. Kdo zažil fronty před hračkářstvím, ten dobře ví, že sehnat zrovna tu vysněnou profesi býval malý zázrak.
Proč je z obyčejné hračky dnes poklad
A teď to podstatné. Na aukcích se cena původních figurek běžně vyšplhá na několik tisíc korun za jediný kousek, a to u hračky, která kdysi přišla tak na deset až patnáct korun. Nejvíc se logicky cení už zmíněný esenbák, na výsledné částce ale záleží i na řadě dalších věcí.
Klíčový je původní obal. Ten dokáže cenu klidně několikanásobně zvednout. Jenže kdo by před čtyřiceti lety přemýšlel nad tím, že krabičku od hračky nemá zmačkat a hodit do kamen. Stejně tak rozhoduje kompletnost. Figurka s ulomenou ručičkou nebo bez helmy už sběratele tolik nenadchne. Mimořádně žádané jsou pak exportní série a celé sady, které zůstaly v krabičce a v původním stavu.
Tady je potřeba pozornost, protože právě na tomhle se dá snadno spálit. Od roku 2010 vyrábí Igráčka firma Efko z Nového Veselí, která postupně oživila i některé starší modely. Tyhle kousky ale sběratelé berou spíš jako moderní reedice a jejich hodnota je jen zlomkem toho, co stojí figurky ze sedmdesátých a osmdesátých let.
Rozdíl odhalíte hned v několika detailech. Liší se obal, jemnost zpracování a hlavně nos. Novější verze ho mají vystouplý, kdežto původní postavičky ze sedmdesátých let žádný výrazný nos neměly. Proměnil se i potisk obličeje a vlasy dostaly nejrůznější barvy i účesy. Pokud tedy narazíte na panáčka s plochou tváří a v ošoupané původní krabici, máte slušnou šanci na malé překvapení.
Než sáhnete po pytli na odpadky, zastavte se
Vyklízení pozůstalosti nebo jarní úklid na půdě obvykle dopadne nemilosrdně, krabice za krabicí mizí v kontejneru. A zrovna tahle chvíle bývá osudová. Jestli při ní narazíte na staré Igráčky, rozhodně nespěchejte. Prohlédněte si je, zkontrolujte obal i to, jestli nic nechybí, a klidně koukněte do online bazarů, kolik se za podobné kousky dnes žádá.
Malý plastový panáček, který kdysi dělal radost snad v každé domácnosti, se totiž po půlstoletí proměnil v něco mnohem cennějšího. Je to kousek československé historie, který v sobě nese vůni dětství celé jedné generace. A někdy k tomu i pěknou sumu navrch.
Zdroje:
