Článek
Babička vždycky patřila k lidem, kteří uměli vyjít s málem. Nepatřila k těm, kdo by si stěžovali, spíš naopak. Věci opravovala, dokud to šlo, zbytky jídla nikdy nevyhazovala a peníze měla rozdělené v obálkách, jak to dělala celý život. Jedna na nájem, druhá na jídlo, třetí „pro jistotu“. Šetření pro ni nebylo utrpení, ale způsob, jak mít věci pod kontrolou.
Poslední roky se ale něco změnilo. Ne ona, ale svět kolem. Nájem se zvedal, energie šly nahoru, ceny v obchodě taky. Z jejího důchodu, který ještě před pár lety celkem stačil, se najednou stalo číslo, které přestalo dávat smysl. Když jsme si jednou sedly ke kuchyňskému stolu a probíraly její výdaje, mluvila klidně. Až moc klidně. Říkala to tak věcně, že mi až později došlo, jak vážné to vlastně je.
Začala šetřit ještě víc. Ne proto, že by chtěla, ale proto, že musela. Topení zapínala jen na chvíli, aby „to nebylo studené úplně“. Nové oblečení nekupovala vůbec. Když jsem si všimla, že má boty slepené izolepou, jen se usmála a mávla rukou, že to ještě vydrží. Nechtěla obtěžovat. Nechtěla být na obtíž.
Jednou jsem se jí zeptala, jestli ji to takhle unavuje. Seděla v křesle, ruce složené v klíně, a chvíli mlčela. Pak řekla větu, která mi zůstala v hlavě: „Já jsem si myslela, že stáří bude klid. Ne počítání každé stovky.“ Nebylo v tom drama, spíš smíření. A právě to bylo na tom nejhorší.
Vyprávěla mi, jak si kdysi představovala důchod. Že bude mít čas na zahrádku, že si občas zajede vlakem za kamarádkou, že si koupí koláč v cukrárně, aniž by nad tím musela přemýšlet. Ne žádný luxus. Jen obyčejný klid. Místo toho má pocit, že pořád něco hlídá a pořád něco odkládá.
Nejvíc ji trápí nájem. Ne proto, že by ho nechtěla platit, ale proto, že má strach. Strach z dalšího zdražení, z další obálky, která už nepůjde naplnit. Když mluví o bydlení, vždycky se jí lehce změní hlas. „Já už nechci nic měnit,“ říká. „Já už jen chci zůstat.“
Snaží se být statečná. Před námi, před sousedy, před světem. Nikdy neřekne, že je to nespravedlivé. Nikdy nenadává. Jen tiše upravuje své návyky tak, aby to vyšlo. Šetří na všem, co se dá odložit. Na sobě.
Když od ní odcházím, často na to myslím cestou domů. Na to, kolik lidí jejího věku řeší to samé, jen o tom nemluví. Kolik babiček a dědečků si zvyklo, že se prostě musí uskromnit, protože „tak to je“. A jak málo se o tom mluví nahlas.
Babička se mě na konci té návštěvy ještě zeptala, jestli jsem v pořádku, jestli něco nepotřebuju. Automaticky. Jako by pořád byla ta, která se stará. Objala jsem ji a měla pocit, že se role pomalu otáčejí, i když to ani jedna z nás nechce přiznat. A došlo mi, že tohle stáří si opravdu nepředstavovala. A neměla by ho takhle žít.
