Článek
Za jejich dveřmi se svět vždy trochu ztiší. Hluk města zůstane venku a uvnitř se tempo dne zpomalí tak přirozeně, až si člověk všimne, že tu čas plyne jinak. Ne podle kalendáře, ale podle setkání. Podle toho, kdo zrovna přijde na oběd a kdo se znovu vrátí po delší době.
Pro Petra Kostku a Carmen Mayerovou není domov kulisou ani místem, kam se jen chodí přespat. Je to prostor, kde se jejich životy už více než půl století skutečně odehrávají. Přestože oba strávili desítky let na jevištích a před kamerami, to podstatné se nikdy nedělo před publikem, ale v tichu mezi čtyřmi stěnami.
Byt v centru Prahy si postupně vytvarovali tak, aby odpovídal jejich rodinnému příběhu. Vznikl spojením menších prostor a právě toto rozhodnutí se časem ukázalo jako zásadní. Nešlo jen o pohodlí, ale o možnost být spolu. Mít blízké nablízku, sdílet každodennost a nést odpovědnost jeden za druhého.
Součástí domácnosti se stala i maminka první Kostkovy manželky. Rozhodnutí postarat se o ni společně dalo jejich domovu nový rozměr. Už nešlo jen o partnerský život, ale o širší rodinu, kde se role neřeší slovy, ale tím, kdo je zrovna potřeba.
Srdcem bytu je velký jídelní stůl. Místo, kolem kterého se sbíhají generace. Právě tady se odehrávají nedělní obědy, dlouhé rozhovory i hlučné smíchy dětí. Carmen Mayerová o těchto dnech mluví s lehkostí. Připravuje se na ně několik dnů dopředu, vaří, peče a myslí na každého zvlášť. Aby si každý našel na stole něco, co mu patří.
S úsměvem přiznává, že doma neustále obíhá s talíři, hlídá, aby nikomu nic nechybělo, a pak odchází do divadla, kde v jiném rytmu dělá vlastně totéž. Jen v jiné podobě. Možná právě proto pro ni nikdy nebyla hranice mezi prací a životem ostrá.
Jejich společná cesta nebyla bez zádrhelů. Ani u nich se nevyhnuli neshodám a tichům, která dokážou přijít do každého vztahu. Nikdy si ale nehráli na dokonalost. Spíš na schopnost zůstat spolu i tehdy, kdy to není jednoduché. A právě to považují za skutečnou hodnotu.
V jejich příběhu se přirozeně proplétá rodina, práce i odpovědnost. Po tragické smrti první manželky převzal Petr Kostka péči o její dvě dcery a společně s Carmen se najednou ocitli v roli rodičů hned několika dětí. Život tehdy vyžadoval praktická rozhodnutí, ale i vnitřní sílu.
Právě tehdy se ukázalo, jak důležité je mít místo, kde má každý svůj kout. Velký byt nebyl luxusem, ale nutností. Postupem let se z něj stal přirozený přístav, kam se děti i vnoučata vracejí bez ohledu na vzdálenosti nebo čas.
Dnes se u jednoho stolu dokáže sejít i sedmnáct lidí. A v těch chvílích je zřejmé, že domov nemusí být dokonalý, aby byl pevný. Stačí, když drží pohromadě. Když nabízí prostor pro návraty. A když v něm člověk cítí, že sem patří.
