Článek
Odpoledne sedíme u stolu a děláme úkoly. Takový ten obyčejný den, kdy se snažím dohnat práci, uvařit večeři a zároveň působit dojmem, že mám všechno pod kontrolou. Dcera si najednou vytáhne z aktovky notýsek a podává mi ho s větou, že dneska dostala poznámku. Řekne to klidně, skoro bez emocí, jako by šlo o informaci, že měli na oběd polévku, kterou nemá ráda. Už v tu chvíli cítím, jak se mi stáhne žaludek.
Čtu pár vět napsaných úhledným písmem. Není to nic dramatického, žádný výbuch ani agresivita. Spíš poznámka o „nevhodném chování“ a „nepřiměřené reakci“. Vím, že dcera umí být hlasitá a že občas zkouší, kam až může zajít. Zároveň ale vím, že doma mluvíme o respektu a že není dítě, které by bezdůvodně vyvádělo. Něco mi na tom popisu nesedí.
Sedíme spolu a probíráme, co se vlastně stalo. Vypráví mi, že se ozvala, když jí přišlo nespravedlivé, že byla potrestaná za něco, co udělalo víc dětí. Prý zvýšila hlas. Prý byla drzá. Poslouchám ji a snažím se oddělit mateřský instinkt od reality. Nechci ji automaticky obhajovat, ale ani bez přemýšlení přijmout cizí verzi.
Druhý den jdu do školy. Ne s cílem útočit, spíš si situaci vyjasnit. Vcházím do třídy s pocitem lehkého napětí, které znám až příliš dobře. Učitelka je zpočátku formální, chladná, mluví úředním tónem. Vysvětluje mi, že poznámka byla oprávněná a že dcera musí pochopit hranice. Poslouchám, přikyvuji, snažím se zůstat klidná.
Pak se mě mezi řečí zeptá, kde pracuji. Odpovím. Bez důrazu, bez okázalosti. Řeknu, že pracuji pro inspekci. V tu chvíli se něco změní. Ne nápadně, ale citelně. Změní se tón hlasu, tempo řeči, způsob, jakým volí slova. Jako by najednou pečlivě vážila každou větu.
Najednou slyším, že situace „možná nebyla úplně ideálně vyhodnocena“. Že dcera je jinak „velmi šikovná“ a že se to dalo řešit domluvou. Přemýšlím, jestli by tahle slova zazněla i v případě, že bych pracovala jinde. A ta myšlenka mě zneklidní víc než samotná poznámka.
Nechci výhody. Nechci, aby se k mému dítěti někdo choval jinak jen proto, kdo jsem. Zároveň ale cítím zvláštní rozpor. Pokud se přístup změní ve chvíli, kdy zazní moje profese, co to říká o systému? A co to říká o dětech rodičů, kteří tuhle „ochranu“ nemají?
Odcházím ze školy s pocitem, že jsme si s učitelkou vlastně porozuměly. Poznámka zůstává, ale je jasné, že se situace nebude dál hrotit. Dcera se omluví, třída jde dál. Navenek je všechno v pořádku. Uvnitř mě ale hlodá otázka, jestli by to celé dopadlo stejně, kdybych byla jen „obyčejná máma“.
Večer o tom přemýšlím ještě dlouho. Ne o dceři, ta už dávno řeší úplně jiné věci. Přemýšlím o tom, jak křehká je rovnováha mezi autoritou a strachem, mezi pravidly a jejich výkladem. A jak málo někdy stačí k tomu, aby se chování dospělých změnilo.
Nechci, aby se moje práce promítala do školního života mého dítěte. Nechci výjimky ani shovívavost. Chci jen férovost. Pro ni. Pro ostatní děti. Pro rodiče, kteří se nemají čím „prokázat“. A čím víc o tom přemýšlím, tím víc si uvědomuji, že tahle poznámka nebyla jen o jedné hodině ve třídě. Byla o systému, který se někdy chová jinak, když se dívá někdo „shora“.
