Článek
Bolest zad jsem několik měsíců přecházela. Nejdřív jsem si říkala, že to bude jen ztuhlost. Pak jsem začala hůř spát, ráno jsem se budila rozlámaná a odpoledne jsem sotva seděla v práci. Praktický lékař mi doporučil rehabilitace, ale termín byl za dlouho. V té době přišla kolegyně s tím, že zná skvělou terapeutku.
Prý pracuje s tělem jinak. Citlivě. Komplexně. A hlavně bez chemie a bez zbytečného strašení.
Znělo to zvláštně, ale já už chtěla hlavně úlevu
Objednala jsem se. Žena působila klidně a sebejistě, mluvila tiše a přesvědčivě. Už při první návštěvě mi řekla, že moje bolest není fyzická, ale uložená emoce. Že tělo si pamatuje všechno. V tu chvíli jsem nevěděla, co si o tom myslet, ale zároveň jsem nechtěla být za člověka, který všechno hned shodí.
Dělala na mně různé tlaky, pokládala mi ruce na záda, radila dýchání a doporučila několik rituálů doma. Po druhé návštěvě přidala speciální nahřívání a směs olejů. Tvrdila, že se tělo čistí, a proto může bolet ještě víc.
A já tomu věřila, protože jsem chtěla věřit. To je na tom to nejsmutnější.
Varovné signály jsem omlouvala déle, než bylo rozumné
Po třetí návštěvě jsem odcházela s tím, že mám vydržet, i kdyby se bolest krátkodobě zhoršila. Jenže doma přišlo něco úplně jiného. Začalo mě píchat v zádech tak silně, že jsem nemohla pořádně dýchat. Přidala se slabost, motání hlavy a během noci jsem se skoro nemohla zvednout z postele.
Volala jsem té terapeutce, ale uklidňovala mě, že tělo jen reaguje a že nemám panikařit. Dopoledne jsem se ale sesunula v koupelně a kamarád mě odvezl na pohotovost.
Lékař byl po vyšetření velmi stručný. Měla jsem akutně zhoršený blok zad a podrážděné nervy. Naštěstí nešlo o nic nevratného, ale rozhodně to nebyl stav, který by se měl řešit nahříváním, oleji a řečmi o zadržených emocích.
Nejvíc mě vyděsilo, jak snadno jsem se nechala přesvědčit
Ležela jsem tam a bylo mi trapně. Sama před sebou. Nejsem hloupá, nemám potřebu věřit každé zázračné metodě, přesto jsem sklouzla k tomu, že jsem dala větší váhu uklidňujícím slovům než vlastnímu tělu.
Když se mě pak fyzioterapeut ptal, co přesně se mnou dělali, došlo mi, jak málo jsem se vůbec ptala. Neověřila jsem si vzdělání, zkušenosti ani hranice toho, co takový člověk smí dělat. Stačilo mi doporučení a příjemné vystupování.
Dnes už chodím na poctivou rehabilitaci. Pomalu, bez zázraků, ale odborně. Záda se zlepšují a hlavně jsem klidnější. Ten zážitek mi ale zůstal v hlavě.
Uvědomila jsem si, že když člověka něco bolí dlouho, začne být zranitelný. A právě tehdy nejvíc potřebuje rozlišit mezi pomocí a dobře zabaleným klamem. Já to tehdy nepoznala. A stačilo málo, aby mě to vyšlo mnohem dráž.
zdroje:
autorský text
