Článek
Bylo to rozhodnutí, které se nerodilo ze dne na den. Spíš tiše dozrávalo v pozadí každodenního života. V rodině Petra Novotného se o něm nemluvilo nahlas, ale bylo přítomné už delší dobu. Péče doma přestávala stačit a hranice, za kterou už není možné jít dál, se pomalu přibližovala.
Petr Novotný dnes žije v zařízení se stálou odbornou péčí. Je mu osmasedmdesát let a následky těžké mrtvice, kterou prodělal před třinácti lety, se v čase postupně prohlubovaly. To, co zpočátku šlo zvládat s pomocí rodiny, se časem změnilo v každodenní zápas s tělem, které přestávalo poslouchat.
Dlouhé roky přitom nic nenasvědčovalo tomu, že by domácí péče měla skončit. Rodina se snažila fungovat bez cizí pomoci a návraty z nemocnice zpět domů byly samozřejmostí. Známé prostředí, rutina a blízkost manželky dávaly pocit jistoty, který byl pro oba důležitý.
Právě jeho žena Mirka nesla hlavní tíhu péče. O pět let mladší životní partnerka stála po jeho boku v době, kdy se ze známého baviče a moderátora stal muž odkázaný na pomoc druhých. Veřejnost si Petra pamatuje jako energického konferenciéra a tvář oblíbených pořadů, doma ale realita vypadala jinak.
Každodenní úkony se postupně měnily v fyzicky náročnou zátěž. Petr se po mrtvici téměř nepohyboval a jeho tělesná konstituce péči stále komplikovala. Zvedání, přesuny i běžná pomoc přestávaly být zvládnutelné jedním člověkem. Nešlo o vůli ani o snahu. Šlo o hranice lidského těla.
O tom, jak těžké to bylo, Mirka příliš nemluvila. Rozhodnutí svěřit manžela do rukou odborníků si nechávala spíš pro sebe. Možná i proto, že takový krok bývá často mylně vnímán jako selhání. Přitom ve skutečnosti znamená pravý opak. Přiznání, že láska sama někdy nestačí.
Také lékaři postupně upozorňovali, že profesionální péče je v jeho stavu nejrozumnější cestou. Vzhledem k rozsahu mrtvice a jejím následkům bylo vlastně výjimečné, že Petr dokázal tolik let zůstat doma. Tentokrát už ale návrat do známých zdí možný nebyl.
Ještě nedávno přitom všechno působilo o něco světleji. Minulé léto strávila rodina společný čas na chalupě na Šumavě. Přítomnost vnoučat, klid přírody a drobné rodinné rituály dávaly dnům smysl. Dokonce i oslavu narozenin tehdy přesunuli, aby si tyto chvíle mohli vychutnat bez spěchu.
Mirka tehdy mluvila o tom, že manžel je psychicky v dobré kondici. Myšlenky mu zůstávaly jasné, i když tělo už dávno nestačilo držet krok. Právě tenhle rozpor bývá někdy nejtěžší. Když hlava ví, ale tělo nemůže.
Během letošního roku se však fyzický stav zhoršil natolik, že rodina stála před nevyhnutelnou volbou. Od chvíle, kdy Petr přešel do zařízení s nepřetržitým dohledem, za ním blízcí pravidelně docházejí a snaží se mu zachovat pocit blízkosti i kontinuity. Aby měl stále pocit, že nezmizel ze světa, který znal.
Mirka přitom nezůstala uzavřená jen ve stínu nemoci. V pražských Řeporyjích vede aktivní život a stojí v čele místní organizace Svazu tělesně postižených. Právě tam působí jako člověk, který dokáže druhým dodat odvahu. Možná i proto, že sama ví, jak tenká je hranice mezi péčí a vyčerpáním.
Celý ten příběh není o rezignaci. Je o přijetí reality. O okamžiku, kdy člověk pochopí, že někdy je největším projevem lásky nechat pomoci ty, kteří to dokážou unést lépe. A přiznat si, že starost o druhého má také své limity.
Zdroje:
