Článek
Na Praděd jsem vyrazil s jednoduchým plánem. Vypnout hlavu, projít se, nahoře se na chvíli zastavit a jen se dívat. Poslední týdny byly hektické a měl jsem pocit, že přesně tohle potřebuju. Hory mám spojené s tichem, s místem, kde se člověk nemusí bavit, vysvětlovat ani reagovat. Stačí jen být.
Cesta nahoru byla v pohodě. Hodně lidí, ale pořád se dalo jít vlastním tempem. S každým krokem jsem měl pocit, že ze mě něco padá. Myšlenky se uklidnily, dech se srovnal, těšil jsem se na ten moment nahoře. Na chvíli, kdy si sednu, sundám batoh a budu jen koukat do krajiny. Měl jsem pocit, že nahoře konečně zpomalím.
Jenže jakmile jsem dorazil na vrchol, přišel první náraz. Hlasy, smích, křik. Skoro jako na náměstí. Lidé posedávali kolem, někdo telefonoval na hlasitý odposlech, jiní řešili, kam půjdou na oběd. Všude mobily, selfie tyče, pózování. Najednou jsem měl pocit, že jsem se ocitl někde úplně jinde, než jsem čekal.
Chvíli jsem tam jen stál a snažil se najít si vlastní kout. Říkal jsem si, že to přeháním, že je to jen pár minut a že si musím zvyknout. Ale čím déle jsem tam byl, tím víc mi docházelo, že to není o únavě ani o počasí. Bylo to o tom, že jsem se na vrcholu nejvyšší hory cítil rušivě, cize a vlastně zbytečně.
Sedl jsem si stranou a snažil se ignorovat okolí. Nešlo to. Vedle mě se někdo hádal, o pár metrů dál si skupina pouštěla hudbu z telefonu. Někdo hlasitě nadával, že nahoře není signál. V tu chvíli mě přepadla zvláštní lítost. Ne nad sebou, ale nad tím místem. Jako by ten vrchol přestal být místem klidu a stal se jen další zastávkou na seznamu.
Uvědomil jsem si, že jsem se těšil na něco, co tam vlastně už není. Na ticho, které nikdo negarantuje. Na respekt, který si každý vykládá po svém. A najednou mě to celé začalo mrzet víc, než bych čekal. Ne proto, že je tam hodně lidí, ale proto, že málokdo působil, že tam chce opravdu být.
Po pár minutách jsem si sbalil věci a šel dolů. Bez fotky, bez pocitu, že jsem si něco splnil. Spíš s myšlenkou, že některá místa se mění rychleji, než jsme ochotni si připustit. A že klid už si člověk někdy musí hledat jinde než na vrcholech.
Cestou zpátky jsem si říkal, jestli jsem jen přecitlivělý, nebo jestli to mají podobně i ostatní. Možná obojí. Ale ten pocit zklamání byl skutečný. Ne z hor, ale z toho, jak se k nim chováme. A že odpočinek dnes není samozřejmost, ani tam, kde by člověk čekal, že ho najde automaticky.
Na Praděd se možná ještě vrátím. Ale už ne s představou ticha. Spíš s vědomím, že klid není daný místem. Je to stav, který si člověk musí hlídat. A někdy ho nenajde ani nahoře.
