Článek
Od rána to vypadalo jako ideální výlet. Zaparkovali jsme, prošli se mezi stánky, dali si kávu do kelímku a jen tak se loudali po cestě. Nebyli jsme ve spěchu, nikam jsme se nehnali. Ten den neměl ambice být výjimečný, měl být prostě normálně hezký. Smála jsem se, mluvili jsme o blbostech a měla jsem pocit, že přesně takhle má volno vypadat.
U jednoho z míst, kde se lidé zastavují, aby se rozhlédli do krajiny, jsme se dali do řeči s jiným párem. Nic zvláštního. Odkud jste, odkud jedeme, klasická konverzace, která většinou vyšumí do ztracena. Když jsme řekli, že jsme z Česka, přišla ta věta. Pronesená lehce, s úsměvem, skoro pobaveně. Něco o tom, že „to je hned slyšet“ a že „Češi to mají vždycky jinak“. Následoval smích, který měl zřejmě působit neškodně.
Zarazilo mě, jak rychle se dokáže změnit atmosféra. Ještě před chvílí jsem stála uprostřed hor a bylo mi dobře. Teď jsem měla chuť se stáhnout, neříkat nic a hlavně nebýt vidět. Tak tohle jsem vážně slyšet nechtěla, proběhlo mi hlavou. Nebylo to vyloženě hrubé. Nebyla to nadávka. A možná právě proto to bylo nepříjemnější.
Chvíli jsme tam stáli a dělali, že se nic nestalo. Oni pokračovali v řeči, jako by se nic zvláštního neřeklo. My jsme přikyvovali, ale už jsme tam vlastně nebyli. Najednou jsem si začala víc hlídat, co říkám a jak mluvím. Jako bych měla potřebu dokázat, že nejsme ti, které si zrovna zaškatulkovali.
Když jsme se pak rozešli, snažila jsem se to pustit z hlavy. Říkala jsem si, že to byla jen poznámka. Že si to možná ani nemysleli zle. Že si to nemám brát osobně. Jenže ten pocit se se mnou táhl dál. I když jsme šli po hřebeni, i když jsme se zastavili na oběd, pořád jsem to měla někde vzadu. Jak málo stačí k tomu, aby se člověk začal cítit cizí.
Nešlo o Moravu ani o Česko. Nešlo ani o ty konkrétní lidi. Šlo o ten moment, kdy si uvědomíte, že vás někdo během vteřiny zařadí do škatulky, do které jste se nikdy sami nedali. Najednou nejste jen člověk na výletě, ale „někdo odněkud“. A s tím se pojí spousta věcí, které jste si nevybrali.
Zbytek dne už nebyl tak lehký, jak mohl být. Snažila jsem se smát, mluvit o jiných věcech, ale něco se zlomilo. Pustevny zůstaly krásné, ale ten pocit ve mně zůstal nepříjemně ostrý. Možná právě proto, že to nebylo dramatické. Žádná hádka, žádná scéna. Jen věta pronesená mimochodem.
Cestou zpátky jsem si uvědomila, jak často podobné věci děláme i my sami. Jak snadno si dovolíme poznámku o někom jiném, aniž bychom přemýšleli, co v něm zůstane. Někdy opravdu stačí jedna věta, aby den, který měl být obyčejně hezký, zůstal v paměti úplně jinak.
