Článek
Na Šumavu jsem vyrazila bez velkých plánů. Jen sbalit batoh, nazout boty a jít. Potřebovala jsem ticho, les a pocit, že na chvíli nikomu nic nedlužím. V hlavě se mi míchala únava, dlouhé týdny bez pauzy a takový ten zvláštní tlak, kdy člověk funguje, ale uvnitř už dávno mele z posledního. Říkala jsem si, že pár hodin mezi stromy to spraví. Že se prostě projdu, nadechnu a zase se vrátím zpátky silnější.
Les byl klidný, skoro až podezřele. Šla jsem sama, slyšela jen svoje kroky a občasné zapraskání větví. Myšlenky mi ale běžely rychleji než nohy. Co všechno jsem měla udělat jinak. Co jsem nestihla. Co jsem zase jednou odložila. Ten typ vnitřního monologu, který se rozjede právě ve chvíli, kdy má člověk konečně ticho.
Cesta se mírně stáčela a já přemýšlela, jestli si ještě zajdu kousek dál, nebo se vrátím. A právě v tu chvíli jsem ji uviděla. Nenápadnou ceduli, žádná turistická atrakce, žádný vtipný nápis. Jen jednoduchá věta připevněná na dřevěném kůlu u cesty. Zastavila mě tak prudce, že jsem skoro zakopla.
„Zastav se. Nadechni se. To, co teď cítíš, přejde.“
Stála jsem tam a zírala na ni déle, než by bylo normální. Četla jsem ji znovu a znovu, jako by se mohla změnit. Jako by mi někdo vlezl do hlavy a napsal přesně to, co jsem v tu chvíli potřebovala slyšet. Zastav se. To jsem už dlouho neuměla. Nadechni se. To jsem celé týdny jen předstírala. A to poslední… to mě zasáhlo nejvíc.
Najednou jsem si sedla na pařez vedle cesty. Bez velkého přemýšlení, bez hrdinství. Jen jsem tam seděla a koukala před sebe. Došlo mi, jak strašně dlouho jedu na autopilota. Jak beru únavu jako normu a přetížení jako důkaz, že to „zvládám“. A jak málo prostoru dávám sobě, než začne být opravdu zle.
Nevím, kdo tu ceduli pověsil. Jestli to byl místní, turista, nebo někdo, kdo si sám prošel něčím podobným. Ale v tu chvíli to bylo jedno. Byla tam. Pro mě. V přesný moment. Nemusíš to teď řešit. Nemusíš mít plán. Stačí dýchat, opakovala jsem si v duchu, zatímco jsem cítila, jak ze mě pomalu opadává napětí.
Poprvé po dlouhé době jsem si dovolila nepokračovat. Nejít dál jen proto, že „by se mělo“. Otočila jsem se zpátky dřív, než jsem původně chtěla. A cestou dolů jsem měla zvláštní pocit lehkosti, i když se vlastně nic konkrétního nezměnilo. Jen jsem si konečně připustila, že i zastavení je pohyb.
Doma jsem o té ceduli přemýšlela ještě dlouho. O tom, jak málo stačí, aby se člověk nezlomil. Jak někdy nepotřebujeme radu, řešení ani další úkol. Jen potvrzení, že to, co se děje uvnitř, má své místo a konec. Od té doby se snažím víc poslouchat signály, které dřív ignoruju. Únavu neberu jako slabost. A pauzu nevidím jako selhání.
Ta cedule tam možná už dneska není. Možná ji někdo sundal, možná spadla. Ale ta věta mi zůstala. A pokaždé, když mám pocit, že už nemůžu, si na ni vzpomenu. Zastav se. Nadechni se. To, co teď cítíš, přejde. A někdy to opravdu stačí.
