Článek
Na úřad jdu s tím, že si vyřídím jednu poměrně jednoduchou věc. Nic složitého, žádná výjimka, jen papír, který potřebuju odevzdat. V hlavě mám obvyklý úřední scénář. Čekání, ticho, občasné zakašlání, pohledy do mobilu. Říkám si, že to snad dneska půjde rychle. U přepážky je klid, fronta se netvoří, jen pár lidí posedává na židlích podél stěny.
Sednu si a čekám. Po chvíli přichází starší paní, pak další pán, oba bez rozmýšlení míří k okénku. Úřednice je bez zaváhání bere přednostně. Nikdo nic nenamítá. Starší mají přednost. Je to řečeno klidně, bez emocí, skoro jako omluva, kterou vlastně ani nikdo nevyslovil nahlas. Přikyvuju si v duchu. Ano, dává to smysl. Stát dlouho, čekat, orientovat se v papírech. Chápu to.
Jenže pak tam sedím dál. A dál. A další starší přicházejí. Někteří s hůlkou, jiní svižnějším krokem než většina z nás. Někteří slušní, tiší, vděční za každé slovo navíc. A pak i ti druzí. Ti, kteří se ani nerozhlédnou, jestli někdo čeká. Ti, kteří si přednost vezmou automaticky, s tónem, že je to samozřejmost. Jako by jim ten systém nepatřil, ale oni patřili jemu.
Začínám si všímat detailů. Úřednice, která se snaží zůstat klidná, i když po ní někdo štěkne, že už tady přece byl. Mladá žena s kočárkem, která se raději zvedne a jde pryč, protože dítě začíná plakat. Kluk sotva po dvacítce, co si nervózně přešlapuje a kouká na hodinky. Nikdo nic neříká. Všichni to berou. Protože se to tak přece dělá.
Najednou mi dochází, že problém není v té přednosti samotné. Nevadí mi, že starší jdou dřív. Vadí mi, jak snadno se z ohleduplnosti stává nárok. Jak rychle se z pravidla stane zbraň, kterou někdo používá bez ohledu na ostatní. Ne všichni starší. Ale dost na to, aby to bylo vidět.
Když se konečně dostanu na řadu, jsem unavenější, než bych čekala. Ne fyzicky. Spíš tím tichým pozorováním. Tím, že jsem byla svědkem malého systému, který funguje, ale zároveň drhne. Úřednice mi věc vyřídí během pár minut. Usměje se, omluví se za čekání. Já jí řeknu, že to je v pořádku. A myslím to vážně. Není to její chyba.
Odcházím s papírem v ruce a zvláštním pocitem v žaludku. Pořád si myslím, že starší lidé by měli mít ohled. Pořád si myslím, že je správné jim ulehčit. Ale už si nemyslím, že by to mělo být bez hranic. Ohled by měl fungovat na obě strany. Jinak přestává být ohledem a stává se výsadou.
Cestou domů nad tím přemýšlím víc, než bych chtěla. O tom, jak snadno se naučíme mlčet. Jak rychle přijmeme pravidla, i když vidíme, že nejsou úplně fér. A jak často si raději řekneme, že to nemá cenu řešit. Protože je to jednodušší.
Na úřad půjdu znovu. A až mi zase někdo řekne, že starší mají přednost, přikývnu. Ale už u toho nebudu myslet jen na věk. Budu myslet i na chování. A na to, že respekt není automatický. Ten si pořád musíme navzájem hlídat.
