Článek
Jsou filmové role, které se člověku usadí v hlavě tak pevně, že je od jejich představitelů už skoro nejde oddělit. Přesně to se stalo i v případě Evy Vejmělkové. Pro velkou část publika zůstala navždy spojená s postavou Píšťalky, která se v oblíbené básnické sérii zařadila mezi ženské postavy, na něž se nezapomíná. Nevynikala okázalostí ani přehnanými gesty. Přitahovala spíš přirozeností, jemností a zvláštním klidem, který z obrazovky fungoval i bez velkých slov.
Právě v tom byla její síla. Nepůsobila jako nedostupná hvězda, která si drží odstup. Naopak. Diváci v ní viděli někoho, kdo je uvěřitelný, civilní a přitom výrazný. Měla v sobě křehkost i ženskost, ale zároveň energii, díky níž její role nikdy nepůsobily vybledle. I menší herecké příležitosti dokázala proměnit v moment, který si lidé odnesli s sebou ještě dlouho po skončení filmu.
Když se dnes lidé k její kariéře vracejí, je to zároveň návrat do doby, kdy československý film uměl vytvářet postavy s dlouhým dozvukem. Takové, které nezmizely spolu se závěrečnými titulky. U Evy Vejmělkové to platilo dvojnásob. Píšťalka se stala součástí domácí popkultury a dodnes patří mezi role, které si publikum vybaví téměř okamžitě.
Její jméno ale není spojeno jen s Básníky. Do širšího povědomí se dostala už v polovině osmdesátých let, kdy ztvárnila titulní roli ve filmu Fontána pro Zuzanu. I tehdy bylo zřejmé, že na plátně funguje jinak než mnohé jiné herečky své generace. Nebyla efektní za každou cenu, ale byla zapamatovatelná. A právě to bývá často cennější než prvoplánová okázalost.
V osmdesátých a devadesátých letech šlo o kombinaci, která fungovala mimořádně dobře. Fotogenická tvář, civilní projev a schopnost dodat postavám jemné napětí z ní udělaly herečku, kterou bylo snadné obsadit do rolí, jež měly působit přirozeně a lidsky. Její postavy nepůsobily ploše ani tehdy, když nešlo o velká dramatická čísla. Měly v sobě život a divák to cítil.
Zajímavé ale je, že právě ve chvíli, kdy ji veřejnost dál vnímala hlavně jako známou filmovou tvář, začal se její život od klasické herecké dráhy postupně odklánět. Eva Vejmělková se nevázala jen k herectví. Výrazně se prosadila také jako psycholožka a psychoterapeutka. Podle dostupných informací se klinické praxi věnovala intenzivně a v určité etapě života se právě tato oblast stala jejím hlavním profesním směrem.
Kdysi pobláznila mediky jako Píšťalka z Básníků. Eva Vejmělková je celý život po boku jediného muže.
V minulosti mluvila o tom, že se soustředila na individuální i párovou terapii a věnovala se také práci s dětmi. To už není drobný vedlejší zájem, ale plnohodnotná druhá kariéra. A právě tady její příběh vybočuje z běžného obrazu herecké dráhy. Zatímco někteří se i po letech drží někdejší slávy zuby nehty, ona si dokázala vytvořit novou profesní identitu, která nestála jen na známé tváři a vzpomínkách publika.
To ale neznamená, že by film z jejího života úplně zmizel. Kamera se po čase znovu připomněla. V roce 2020 se objevila ve filmu Ženská pomsta, kde ztvárnila jednu z hlavních rolí a zároveň se podílela i na scénáři. Právě to ukazuje, že pouto k filmovému prostředí nikdy docela nepřestalo existovat. Jen už nebylo tím, kolem čeho by se točilo úplně všechno.
Vedle profesní proměny bývá často připomínán také její dlouholetý vztah se slovenským režisérem Dušanem Rapošem. Jejich spojení má osobní i pracovní rozměr a sahá až do doby, kdy byla ještě velmi mladá. Z někdejšího setkání se postupně stalo stabilní partnerství a také rodinné zázemí.
Podle dostupných informací spolu vychovali dvě dcery, Taru a Ritu. Sama Vejmělková v minulosti naznačovala, že právě rodina pro ni představovala pevný bod a jistotu. Namísto okázalého veřejného života dávala přednost soukromí, klidu a běžnému fungování. Možná i proto o ní v posledních letech nebylo slyšet tolik jako o některých jiných herečkách její generace.
Neznamená to ale, že by ze světa zmizela. Spíš si nastavila život po svém. A možná právě v tom je její dnešní příběh nejsilnější. Zůstala v paměti jako herečka spojená s ikonickými rolemi, ale nenechala se jimi pohltit natolik, aby jí určovaly celý další život. Místo toho si vybrala cestu, která působí mnohem civilněji, a možná právě proto i mnohem opravdověji.
Zdroje:
