Článek
Nikdy jsem nebyl typ, který by chtěl dobývat svět. Když spolužáci po škole mizeli do Brna, Prahy nebo do zahraničí, já zůstal v našem malém městě. Měl jsem práci v místních stavebninách, svůj pokoj u rodičů a pravidelný režim, který mi vlastně vyhovoval.
Máma vařila, táta se staral o dům a já jsem každý měsíc něco přispěl. Nepřipadal jsem si jako neschopný člověk. Spíš jako někdo, kdo nevidí důvod lámat věci přes koleno. Často jsem si říkal, že jiní zbytečně spěchají a ženou se za něčím, co možná ani nepotřebují.
Jenže čas běžel rychleji, než jsem si chtěl připustit.
Pořád jsem měl pocit, že na všechno je času dost
Kamarádi si ze mě občas dělali legraci. Prý jsem věčný synáček. Smál jsem se tomu s nimi. Uměl jsem to obrátit v žert a tvářit se, že jsem nad věcí. Uvnitř mi to ale čas od času vrtalo hlavou.
Když bylo potřeba něco zařídit, často to za mě doma udělala máma. Když se porouchalo auto, pomohl táta. Když jsem přišel pozdě, večeře na mě čekala. Bylo to pohodlné. Tak pohodlné, že jsem si ani nevšiml, jak mě to uspává.
Zlom přišel úplnou náhodou. Jedno odpoledne jsem ve městě potkal bývalou spolužačku Veroniku. Na gymplu byla tichá a nenápadná. Teď stála přede mnou sebejistá žena, která se právě vracela z několikaleté práce v zahraničí. Zašli jsme na kávu a povídali si.
Vyprávěla mi o práci, o lidech, které poznala, o městech, kde žila, i o tom, jaké to bylo začínat úplně od nuly. Nepůsobila namyšleně. Jen klidně a přirozeně. A mně u toho docházelo, že já za posledních deset let vlastně nemám co vyprávět.
Najednou jsem slyšel sám sebe cizíma ušima
Když se mě zeptala, co je u mě nového, začal jsem mluvit o práci, o tom, že táta letos dělal novou střechu na garáži, a o sousedovi, který si pořídil psa. V půlce věty mi došlo, jak prázdně to zní. Ne proto, že by podobné věci byly špatné, ale protože to nebyl život, který bych si aktivně vybíral. Jen jsem v něm setrvával.
Veronika pak mimochodem poznamenala, že já jsem byl vždycky chytrý a čekala, že ze mě bude někdo, kdo se nezastaví na jednom místě. Řekla to bez zloby. O to víc mě to zasáhlo.
Ten večer jsem přišel domů a poprvé se na svůj pokoj podíval jinak. Byly tam pořád stejné police, stejné plakáty, dokonce i starý stůl z mých studentských let. Najednou mi nepřipadalo útulné, že se tu nic nemění. Připadalo mi děsivé, že se neměním ani já.
Nešlo ani tak o bydlení u rodičů. Znám lidi, kterým to z různých důvodů funguje. U mě byl problém jinde. Já jsem se schovával za pohodlí, protože mě děsila odpovědnost za vlastní život.
Poprvé jsem přestal čekat, až se něco stane samo
Několik dní jsem byl protivný a neklidný. Máma se mě ptala, co se děje, ale nedokázal jsem jí to vysvětlit. Jak říct člověku, který vám celý život vytvářel zázemí, že právě to zázemí se pro vás stalo pastí.
Začal jsem dělat malé kroky. Nejdřív jsem si sepsal, co vlastně chci. Pak jsem se díval na nabídky práce mimo naše město. Nakonec jsem odpověděl na jeden inzerát, i když jsem měl stažený žaludek. Nevím, jestli tu práci získám. Nevím ani, jestli se za měsíc opravdu odstěhuju. Ale poprvé po dlouhé době mám pocit, že něco řídím já.
S Veronikou si občas napíšeme. Nemáme mezi sebou románek ani nic podobného. Vlastně mi do života nepřinesla lásku, ale něco možná ještě cennějšího. Zrcadlo.
Dlouho jsem si namlouval, že mi nic nechybí. Dnes už vím, že člověk může být v pohodlí tak dlouho, až si ani nevšimne, že kolem něj mezitím proteče celý život. A právě tohle zjištění mě vyděsilo víc než jakýkoli posměšek od kamarádů.
Zdroje:
autorský text
