Článek
První problematická oblast se týká emocí. Věta typu nebreč kvůli takové maličkosti, jsi už velký kluk může znít skoro nevinně, ale dítěti vysílá velmi jasnou zprávu. To, co právě cítíš, není v pořádku. U chlapců je navíc pláč stále často spojován se slabostí, přestože jde o přirozenou reakci na stres, bolest nebo přetížení. Psychoterapeuti upozorňují, že pláč pomáhá uvolnit vnitřní napětí a dává prostor emocím, které by jinak zůstaly potlačené. Pokud dítě slyší, že na ně nemá nárok, může si postupně začít zvykat své pocity skrývat.
Pro syna to má ještě jeden důležitý dopad. Může získat pocit, že jeho trápení dospělý nebere vážně a že doma nenajde skutečnou oporu. Co pak často udělá? Příště si své starosti nechá pro sebe. A to je přesně moment, kdy se mezi rodičem a dítětem začíná tvořit odstup, který není na první pohled vidět, ale v dlouhém horizontu může být velmi bolestivý. Mnohem užitečnější je dát dítěti najevo, že slzy nejsou ostuda, ale signál, že se v něm něco děje.
Druhou nebezpečnou skupinou jsou věty založené na srovnávání, například proč se nechováš rozumně jako jiné děti, třeba sousedovic Anička. Takový výrok nesnižuje jen sebevědomí, ale může poškodit i vztah ke škole, výkonu a vlastní hodnotě. Dítě si z něj neodnáší motivaci, ale spíš pocit, že bez ohledu na snahu nebude nikdy dost dobré. Místo chuti něco zlepšit se může objevit odpor, selhání a vnitřní přesvědčení, že někdo jiný je vždy lepší.
Na problém s citlivostí chlapců ve školním prostředí upozorňuje i Michael Thompson, který popisuje, že mnozí chlapci hůře snášejí dlouhé sezení v klidu, bývají impulzivnější a náročnější pro ně může být i soustředění na výklad. O to větší význam má způsob, jak s nimi mluví rodiče doma. Podle zmíněných doporučení funguje lépe povzbuzení, ocenění menších úspěchů a vysvětlování smyslu školy, než výčitky a ponižující srovnávání. Pomoci může i otevřený rozhovor s učitelem o tom, jak dítě do výuky zapojit citlivěji a smysluplněji.
Třetí problematická oblast souvisí s přehnanou ochranou. Věta typu hned slez dolů, ještě se ti něco stane, tohle už nikdy nedělej obvykle vychází ze strachu a péče. Jenže pokud ji dítě slýchá příliš často, může v něm postupně zabít chuť zkoušet nové věci. Samozřejmě platí, že rodič má vyhodnocovat skutečné nebezpečí. Rozdíl ale je, zda syna chrání před reálným rizikem, nebo ho zastavuje v každém pokusu o samostatnost jen proto, aby se nic nepokazilo.
Právě objevování, zkoušení a překonávání drobných překážek totiž pomáhá dětem růst. Budují si odvahu, jistotu a důvěru ve vlastní schopnosti. Pokud je dospělý opakovaně zastavuje ještě dřív, než vůbec něco vyzkouší, může se stát, že dítě začne samo sebe vnímat jako někoho, kdo na nové situace nestačí. Navenek to může vypadat jako poslušnost, uvnitř ale roste nejistota.
Na celé věci je důležité připomenout, že většina rodičů takové věty neříká ze zloby. Spíš z únavy, z automatismu nebo proto, že sami vyrůstali v prostředí, kde se mluvilo podobně. Jenže dobrý úmysl ještě nezaručuje dobrý dopad. Dítě neposuzuje větu podle toho, co jí rodič myslel, ale podle toho, jak se v ní cítí. A právě tady začíná skutečná odpovědnost za jazyk, který doma používáme.
Místo zlehčování emocí pomůže zájem. Místo srovnávání povzbuzení. Místo přehnaného brzdění rozumný doprovod. To neznamená vychovávat bez hranic. Znamená to mluvit tak, aby se v dítěti nebudoval stud, ale důvěra. A právě u synů, kteří bývají často vedeni k tvrdosti a výkonu, má citlivý jazyk ještě větší význam. To, co slyší doma, si totiž mohou nést v sobě mnohem déle, než by si dospělí kdy přáli.
Zdroje:
