Článek
Nikdy bych nevěřila, že jedna svatba dokáže spojit dvě kultury tak přirozeně, a přitom úplně změnit mé vnímání toho, co znamená „tradiční slavnost“. Když jsem si vzala svého manžela – Ukrajince, poznala jsem, že svatba nemusí být jen o krásných šatech, dobrém jídle a tanci. Na Ukrajině je to událost, která má hluboký význam, protkaný symboly, emocemi a úctou k rodině.
Naše svatba se konala v letním červencovém odpoledni v městě nedaleko Lvova. Už samotné přípravy byly jiné, než by znali Češi. Ukrajinská nevěsta nepřijíždí do kostela sama – doprovází ji celá rodina, a někdy i vesnice. Všichni jí pomáhají s oblékáním, zpívají tradiční písně a často i pláčou dojetím. Je to nádherný, emotivní moment.
Co mě nejvíc překvapilo, byl takzvaný „vykup nevěsty“. Než mě můj muž mohl oficiálně „získat“, musel projít několika úkoly, které vymyslely moje kamarádky. Platil falešnými penězi, odpovídal na legrační otázky a dostal i malé tresty za špatné odpovědi – například musel zazpívat ukrajinskou lidovou píseň. Všichni se smáli, bylo to hravé a vtipné, ale zároveň to mělo hlubší smysl – symbolizovalo to, že ženich musí dokázat, že si nevěstu skutečně zaslouží.
Obřad samotný probíhal ve velkolepém stylu. Nešlo jen o rychlé „ano“ před úředníkem, ale o slavnost, která trvala celé hodiny. V kostele zazněl sbor, ženich i já jsme měli na hlavách korunky a kněz nás třikrát symbolicky obtočil kolem oltáře. Prý to znamená, že jsme tři – já, on a Bůh. V tu chvíli jsem pochopila, jak hluboce je v ukrajinské tradici zakořeněna víra a úcta.
Po obřadu následovala hostina, která se nedá s českou vůbec srovnat. Byl to skutečný královský raut, plný jídla, hudby a emocí. Na stolech se střídaly pokrmy, o kterých jsem dříve jen slyšela – boršč, holubci, vareniky, ryby, domácí klobásy i nekonečné množství zákusků. A samozřejmě nechyběl ani domácí medový dort. Na Ukrajině se nešetří – svatba má být důkazem hojnosti, štěstí a dobrého života.
Hudba hrála celou noc, střídaly se lidové písně s moderními melodiemi a zábava byla neustále v proudu. Každý host měl svou roli – někdo zpíval, někdo organizoval soutěže, jiný nosil dary. Neexistovalo, aby někdo seděl znuděně u stolu. Všichni tančili – od babiček po malé děti. Ta energie byla nakažlivá a upřímná.
Zajímavým momentem pro mě byl okamžik, kdy mi po půlnoci sundali závoj. Této části se říká „rozpuštění nevěsty“. Starší ženy mi přikryly hlavu šátkem. Od té chvíle jsem symbolicky přestala být nevěstou a stala se manželkou. Všichni zpívali tichou píseň, kterou doprovázely svíčky a slzy. Byl to krásný, dojemný rituál, který spojil všechny generace a dal celé noci hlubší význam.
V českých svatbách se často vsází na eleganci a perfektní vizuál, ale na Ukrajině je to hlavně o duši. Lidé tam dávají do příprav srdce a věří, že svatba musí být plná radosti, protože tak bude vypadat i manželství. Na chvíli jsem se cítila jako v jiném světě – světě, kde se čas zastaví a kde hlavní hodnotou není plán, ale přítomný okamžik.
Když se druhý den konala „posvatbová“ snídaně, měla jsem pocit, že svatba vlastně pokračuje. Rodina ženicha nás pozvala na další velký stůl, kde se vzpomínalo na to nejlepší z předchozí noci. Všichni se objímali, smáli a děkovali a já si uvědomila, že jsem dostala víc než manžela. Dostala jsem novou rodinu.
Od té doby, kdy jsme se vzali, si často s manželem přehráváme videa ze svatby. Když vidím tu radost v jeho očích, vím, že ten den nebyl jen o našem slibu, ale i o spojení dvou světů. Ukrajinská svatba není jen oslavou lásky, je to manifest životní síly, soudržnosti a víry, že rodina je nad vším.
A i když jsem Češka, dnes už říkávám, že moje srdce bije napůl ukrajinsky. Protože když se člověk otevře jiným tradicím, zjistí, že láska má mnoho tváří a všechno, co zůstává, je upřímnost, smích a tanec až do rána.
Zdroje:
příběh čtenářky Kataríny Šimkové, která si vzala 20.12.2025 za manžela svého dlouholetého přítele, který je z Ukrajiny. Svatbu museli odložit na 3 roky z důvodu vojenského konfliktu na Ukrajině.
