Článek
Sedl si ke stolu do rohu, objednal si kávu a choval se mile, bez náznaku arogance. Ten den jsem ještě netušila, že mi vstoupil do života někdo, kdo ho převrátí naruby.
Pocházím z úplně obyčejné rodiny z Česka, a do Minsku jsem odešla za prací. Byla jsem jen servírka v centru města, která si přivydělává, platí nájem a občas si dovolí nové šaty ve slevě. Když se ten muž začal vracet, nejdřív jsem si myslela, že má prostě rád naši kávu. Až později mi došlo, že si zamiloval mnohem víc než jen podnik, ve kterém seděl.
Chodil pravidelně. Někdy s doprovodem, někdy sám. Vždycky byl zdvořilý, nikdy se nechoval povýšeně. Postupně jsme si začali povídat, nejprve jen pár slov, potom delší rozhovory. Nevěděla jsem, kdo doopravdy je – pro mě to byl „můj host“ se zvláštním klidem a sebejistotou. Až o hodně později jsem se dozvěděla jméno: Saeed Al Maktoum, synovec vládce Dubaje.
Náš vztah se vyvíjel rychleji, než bych kdy čekala. Pozval mě na večeři, pak na několik dalších. Nejistota se mísila s fascinací – nikdy jsem nepoznala nikoho, kdo by tak samozřejmě působil, jako by byl pánem svého času, prostoru i situace. Po pár měsících přišla nabídka, která změnila všechno: chtěl, abych se přestěhovala do Dubaje a stala se součástí jeho života a časem i rodiny.
Vstup do světa šejků. Přepychové manželství láká, skutečnost polygamie ale bývá pro ženy náročná.
Nebyl to ale romantický filmový scénář, kde stačí říct „ano“ a zabalit kufr. Nastoupila realita Blízkého východu. Všechno muselo projít dohodou s mojí rodinou, řešilo se postavení, budoucnost, majetek, víra. Svatba se šejkem není jen romantické rozhodnutí dvou lidí, ale vstup do světa, kde se o mnohém vyjednává u stolu starších, ne v tichu ložnice.
Brzy jsem pochopila, že nebudu jeho první ženou. V islámském právu může mít muž až čtyři manželky, pokud se o všechny dokáže starat stejně. Tahle věta zněla jako teorie, ale v mojí hlavě rezonovala úplně jinak: co to znamená být druhá, třetí, čtvrtá a přesto se cítit výjimečná? Přesto jsem souhlasila. Láska a fascinace byly silnější než obavy.
Když jsem přistála v Dubaji, měla jsem pocit, že jsem se ocitla ve filmu. Město plné skla, zlata a světel, auta, která jsem dřív vídala jen v časopisech. Brzy jsem se nastěhovala do paláce, kde jsem měla vlastní apartmá, služebnictvo, šatnu větší než celý můj byt v Minsku. Nosila jsem šaty haute couture, řídila Bentley a dívala se z okna na svět, který najednou patřil „nám“, ne jen mně.
Jenže za tím leskem se velmi brzy ukázala druhá tvář. Byla to tvář ticha. Uvnitř paláce jsem měla všechno, venku skoro nic – svobodu, spontánnost, obyčejný život. Nemohla jsem se pohybovat po městě sama, potřebovala jsem povolení a doprovod. Každé oblečení, které jsem si oblékla, každý krok, který jsem udělala, jako by byl předem procházen neviditelným filtrem pravidel a očekávání rodiny.
Kontakt s mojí původní rodinou se postupně ztenčil. Telefonáty byly krátké, návštěvy vzácné, všechno se muselo plánovat a schvalovat. Zatímco jsem žila v paláci plném zlata, někde uvnitř jsem začínala chápat, co znamená výměna svobody za luxus.
Nebyla jsem jediná, kdo takový svět poznal. Další příběh, o kterém jsem slyšela, byl příběh Jeleny, dívky z malé srbské vesnice, která se přes soutěže krásy dostala do úplně jiného vesmíru. Díky titulu Miss se objevila na mezinárodních akcích, a tam si jí všiml šejk Said bin Drai. Na rozdíl ode mě poměrně brzy věděla, s kým má tu čest, a přesto do toho světa vstoupila dobrovolně.
Manželky šejků ukazují život v luxusu. Za glamourem se ale skrývá harém řízený nekompromisními pravidly.
Jejich romance vypadala zvenčí jako moderní pohádka. Média psala o lásce přes hranice kultur, o krásce a bohatém princi pouště. Jejich svatba tomu odpovídala – třídenní oslava, na které vystoupily hvězdy jako Whitney Houston, Enrique Iglesias nebo Christina Aguilera a která stála kolem 30 milionů dolarů. To už není jen svatba, to je představení pro svět.
Po svatbě se Jelena stala Jelenou Bin Drai, přestěhovala se do Dubaje a rozjela vlastní byznys – módní značku a luxusní wellness řetězec. Získala nominace na prestižní ceny, založila rodinu a navenek působila jako žena, která zvládla skloubit roli manželky šejka a úspěšné podnikatelky. Jejich manželství se popisuje jako stabilní, harmonické – skoro jako případ, kdy pohádka funguje.
Jenže život po boku šejka má společného jmenovatele, ať jste kdokoli. Vstupujete do světa, kde se o všem rozhoduje předem a podle přísných pravidel. Předsvatební období neznamená spontánní rande, ale vyjednávání mezi rodinami, prověřování minulosti, někdy i tlak na přijetí islámu. Než řeknete „ano“, někdy už za vás řekli „ano“ jiní.
Mnoho žen musí přijmout tradiční oděv, zahalit se, přizpůsobit se náboženským a společenským normám. Nejde jen o šátek nebo abáju, ale o nový rámec života – půsty, rituály, omezení, která můžou být pro Evropanku šokem. A pokud je žena součástí harému, znamená to sdílet muže s dalšími manželkami a podřídit se pravidlům polygamie.
Manželky šejků žijí v luxusu šitém na míru. Za pozlátkem ale čeká život podle přísných pravidel polygamie.
Svatby se šejky bývají ohromující – paláce, luxusní hotely, oddělené prostory pro muže a ženy, oblečení vykládané zlatem a šperky, které by samy vystačily na otevření malého klenotnictví. Manželky šejků mají být vždy reprezentativní – krásné, mladistvé, dokonale upravené, i když jejich tváře často veřejnost nikdy skutečně nespatří. Estetické zákroky nejsou výjimkou, ale normou, do které se tiše očekává, že zapadnete.
Některé ženy si i v tomto světě nacházejí vlastní cestu – zakládají kosmetické značky, věnují se módě, charitě nebo dětským projektům. Vždy ale v rámci mantinelů, které jsou „kulturně přijatelné“ a s vědomím, že veřejný obraz rodiny má absolutní přednost. Život se šejkem je často přísně soukromý, kontrolovaný a hlídaný – slova, fotky i názory podléhají neviditelné cenzuře.
Za tím vším stojí ještě jedna tvrdá realita: právo. Podle islámských pravidel patří děti otci a pro matku je nesmírně těžké je získat zpět, pokud se vztah rozpadne. Příběhy princezny Hayi nebo Latify ukazují, že ani privilegované ženy, urozené a bohaté, nemají záruku, že neskončí bez svých dětí a bez možnosti svobodně rozhodovat o svém životě.
Navzdory zlatým palácům, soukromým tryskáčům a šatům na míru může být život po boku šejka spíš zlatou klecí než splněným snem. Kontakt s původní rodinou bývá omezený, návštěvy kontrolované, každodenní režim určuje muž nebo jeho rodina. Zvenčí to vypadá jako pohádka, zevnitř někdy jako luxusní samota.
Příběh vládce Dubaje, šejka Mohammeda bin Rashida Al Maktouma, a jeho bývalé manželky princezny Hayi ukazuje, jak temné mohou být stíny za lesklou fasádou. V roce 2019 uprchla Haya do Spojeného království se svými dětmi, protože se bála o svůj život a odhalila obvinění z únosu jeho dcer Latify a Shamsy. Britský soud později rozhodl o rekordním finančním vyrovnání a potvrdil, že šejk nechal sledovat její telefony špionážním softwarem.
Dnes žije princezna Haya se svými dětmi v Británii a snaží se jim zajistit klidnější život, zatímco šejk Mohammed dál vládne Dubaji a buduje obraz moderního emirátu. Když se mě dnes někdo zeptá, jaké to je „vzít si šejka“, odpovídám upřímně: je to život plný paradoxů. Na jedné straně bohatství, prestiž, přepych, o jakém se většině lidí ani nezdá. Na druhé straně pravidla, která vás svazují víc, než dokáže jakýkoli luxus odčinit. Není to jen život v paláci – je to volba, jestli vám zůstane vaše vnitřní svoboda, nebo ji postupně vyměníte za lesk, který nikdy není zadarmo.
Zdroj: autorský text, brides.com, slavorum.org, zena.blic.rs, vogue.com, thecut.com, bbc.com, thetimes.com
