Článek
Musím se vypsat, protože tohle téma nemám s kým řešit. Moje okolí ví, že jsme se s manželem pokoušeli o druhé dítě, ale už nechci poslouchat rady, které většinou končí obviňováním jednoho z nás. Potřebuju pohled zvenčí.
Jsme spolu 7 let, máme pětiletou dceru. Finančně se nám daří líp než dřív – manžel bere kolem 70 tisíc, já podnikám a přináším 30–50. Úspory sice nejsou velké, ale zvládli jsme to i při prvním dítěti, kdy jsme měli na účtu sotva pár tisíc.
Druhé dítě jsme oba chtěli. Jenže už dvakrát to nevyšlo – jednou potrat, jednou biochemické těhotenství. A od té doby se ve mně touha ještě víc stupňuje. Už nemládnu a bojím se, že když to nevyjde teď, bude pozdě.
Šok po dovolené
Po dovolené jsem čekala, že se do snažení vrhneme znovu. Jenže místo toho manžel před stykem sáhl po kondomu. Nejprve tvrdil, že „jen nechce, aby to bylo moc rychlé“. Ale nakonec jsem z něj dostala, že prostě nechce, abych znovu hned otěhotněla. Prý na to moc tlačím.
Druhý den odjel na několik dní za kamarády. A já tu zůstala sama s pocitem, že tenhle měsíc je ztracený – ovulace už proběhla.
Výmluvy, nebo reálné obavy?
Manžel se často ohání tím, že bychom měli nejdřív víc našetřit. Jenže já vím, že to není hlavní problém – před narozením dcery jsme na tom byli hůř a zvládli jsme to. Navíc část mojí práce můžu dělat i na mateřské.
Mám obrovský strach z rozhovoru, který nás čeká, až se vrátí. Protože co když z toho opravdu vycouvá? Co když mu jedno dítě stačí? On byl jedináček a vždycky říkal, že mu to nevadilo.
Moje dilema
Já druhé dítě chci. Ne z rozmaru, ne kvůli tlaku okolí, ale protože cítím, že naše rodina ještě není kompletní. Jenže jak to udělat, když partner couvá? Mám ustoupit, smířit se s tím a být „vděčná“ za jedno? Nebo riskovat, že se naše manželství začne hroutit pod tíhou nevyřčených přání?
