Článek
Autismus se do našeho života vplížil pomalu a nenápadně. Otázky proč my? Proč je vše jinak než jsme čekali. Učila jsem se postupně krok za krokem každým dnem přestat srovnávat, tlačit, a začít naslouchat. A právě tato zkušenost mě naučila, že o autismu se musí více mluvit, ne proto, aby lidé litovali, ale aby porozuměli světu odlišnosti. Naše cesta začala drobnými okamžiky, kdy jsme si přestávali rozumět. Ale každé dítě se vyvíjí jinak, říkali mi. Ale já od začátku vnímala jistou odlišnost. Je důležité říct, že autismus není nálepka, ale klíč. Klíč k jinému a víc vnímavému světu. Pomáhat dceři růst ve světě, kterému nerozumí.
Od té doby jsem prošla velkou dávkou emocí. Od nejistoty až po přijetí a pochopení. Bezmoci i síle. Díky tomu všemu i okolí jsem si uvědomila, že to není o autismu, ale o tom, jak malá informovanost ve společnosti to pořád je. Tyto děti potřebují hlavně porozumění, pochopení ale hlavně prostor a trpělivost, aby mohli mohli bezpečně růst svým tempem. I přes neverbální komunikaci přesně vím co cítí, co potřebuje, jak vnímá svět a jaká opravdu je. A to je to, co je ten správný klíč k odlišnosti. Vím, že naše cesta autismem zdaleka nekončí, protože každý den je další učení, další kus cesty, další puzzle, která zapadá. Strach, slzy, ale i radost, upřímnost. Každý pokrok je další vítězství. Díky své dceři jsem pochopila, že odlišnost není problém, ale dar a je jen na nás jaký mu dáme prostor zářit. A bylo by velkou úlevou, kdyby tak na to pohlížel i okolní svět a toto téma se více otevřelo, protože to není jen o našich dětech, ale i o nás o rodičích, kdy nám často samo okolí příliš nepomáhá svými otázkami a názory. Děkuji za možnost se k tomuto tématu vyjádřit.
Renata R.
