Článek
Není to snad choroba starců? Běží mi hlavou myšlenky. Mně je 42, děti chodí do školy, potřebuji ještě pár let aktivního života, abych jim dala, co mají od mámy dostat. Oporu, bezstarostné dospívání, čas na studium, ne starosti o nemocnou mámu. Ještě pár let, prosím.
„Vzchopte se,“ vytrhl mne z úvah ten drsný hlas.
„Máte jen Parkinsona, na toho se neumírá“. Vypotácela jsem se z ordinace a zakopla o invalidní vozík. Seděla na něm zkroucená stará dáma, za ní stála patrně její dcera a rozmlouvala s lékařem. … „pane doktore, už to s ní opravdu nejde …“
Přesně tohle jsem potřebovala vidět. Sonda do budoucnosti.
„Tak co?“ manželův hlas zněl jaksi zdálky.
„Parkinson“
„To není možný“
„Ale je …“
Takhle nějak začal můj život s Parkinsonovou nemocí. V té době jsem byla matka dvou nedospělých synů, profesí účetní, byla jsem partnerkou svého budoucího muže, zahradnicí na své zahradě, potapěčkou, jezdila jsem na koni, byla jsem společenská, … Byla. Minulý čas je na místě. Co všechno se v mém životě změní, o co všechno přijdu? Dlouho jsem to nechtěla vědět, dlouho jsem nechtěla poznat pacienty v pokročilejší fázi choroby. A proč taky? Z téhle choroby se nedá uzdravit, lze ji zpomalit nebo zamaskovat. Nedá se zahnat na ústup, nikdy necouvá, vždycky jen postupuje. U každého pacienta jiným tempem a s trochu jinými projevy.
Nyní znám svou diagnózu 15 let, takže o ní už něco vím. Dá se s ní žít, ale snadné to není.
