Článek
Bachař práskl dveřmi cely, hlasitě zapadla závora, cvakla petlice, zapadly zámky. Zpátky cesta nevede. Doživotí. VIP cela - samotka. Jak dlouho jsem v ní byla nevím, ale byly to roky, než jsem přestala upírat oči do země, stát na místě. Roky, kdy jsem nežila, netajila jsem svou diagnózu, ale nebyla schopna o ní promluvit. Střídaly se pocity jako nedůvěra, lítost , vztek, bezmoc …
Pro většinu lidí, tedy pokud je nepostihne náhlá příhoda, která končí smrtí, znamenají poslední roky života postupné ubývání sil. Přirozené stárnutí organismu. Amortizace, se kterou se musí počítat.
Příchod Parkinsonovy nemoci je také amortizace organismu, přesněji řečeno mozku, postupné ubývání sil, zhoršení koordinace pohybů, zpomalení, třes, ztuhlost atd. Bylo mi 42, byla jsem na vrcholu profesních sil. Nepočítala jsem, že omezení mého bytí přijde tak brzy.
Nevím, proč jsem zvedla hlavu. Nevím, co mne nastartovalo. Ale pamatuji si, že jsem si položila otázku: „Jak sis představovala stáří? O co asi přijdu, co bych chtěla stihnout, než se mé tělo začne zmítat nekontrolovaně v jakémsi tanci parkinsoniků, co mi připravil choreograf za kreace?“ To fakt nevím, podob je mnoho. Jisté je, že pohybová omezení budou velká.
O co tedy přijdu? Chtěla jsem plést vnoučatům svetry a čepice, třeba. Chodit s nimi na procházky. Může být, ale v kočárku je nepovezu. Povezou oni mne na invalidním vozíku. Hořkost a vztek. Rozdělení rolí bude vypadat jinak. Režíruje pan Parki. Tak co dál?
Co dál? Zakázaná otázka. Učím se žít step by step. Učím se žít přítomností, krásou každého dne a okamžiku. Nedívat se moc daleko dopředu. Taky proč, přítomnost je bez pochyby hezčí než budoucnost. Hodně dlouho jsem odmítala setkání s ostatními pacienty, abych ji neviděla.
