YouTube Kids: Jsou u něj vaše děti opravdu v bezpečí?

Videoportál YouTube dnes znají a používají téměř všechny generace. Pokud se k jeho uživatelům řadíte i vy, možná jste si všimli, že jsou jeho algoritmy tak trochu nevyzpytatelné – mnohdy doporučí, nebo rovnou přehrají zdánlivě související video, jehož obsah však někdy neodpovídá názvu, nebo je dokonce nějakým způsobem závadný či naprosto nevhodný pro děti.

Právě malé děti ale patří k nejčastějším konzumentům youtubových videí a pohádek. Společnost Google, jež tuto platformu vlastní, proto vytvořila verzi vhodnou pro děti, která jim má poskytovat pouze předvybraný zábavný či vzdělávací obsah, jehož konkrétní podoba se odvíjí od věku dítěte. Při nastavování dětského profilu tak rodiče dostanou na výběr ze tří věkových kategorií: nejmenší děti (do 4 let), mladší (5–8 let) a starší (9–12 let). Takových dětských profilů pak může jeden rodič vytvořit až osm.

Vítaným prvkem je i možnost rodičovské kontroly, v rámci níž mohou dospělí nejen vymezit obsah, ke kterému se děti dostanou, ale i zpětně zjišťovat, jaká videa zhlédly. K dispozici je také denní limit pro dobu strávenou na této platformě. Rodičovské nastavení je navíc možné provést všude, kde se děti umí k YouTube Kids připojit – ve webovém prohlížeči, v mobilní aplikaci i v chytrých televizích a tabletech.

Možnost přednastavit, na co se děti mohou dívat a jak dlouho, je praktická pomůcka obzvlášť pro rodiče malých dětí. Kromě vymezení externích hranic, které eliminují riziko konfrontace s nevhodným obsahem, si totiž dítko zároveň zvykne, že pro online svět existují nějaká pravidla a není žádoucí v něm trávit čas neomezeně. Přesto je tu několik záludností, které je potřeba mít na paměti.

Tak jako každá jiná digitální platforma sbírá i YouTube Kids cenná data o nás i našich dětech. Už při zakládání profilu je vyžadováno datum narození rodiče a věk potomka. Čím více času tam pak děti tráví, tím výraznější stopu za sebou zanechávají. Digitální giganti tak vytvářejí jejich pomyslné avatary a vyhodnocují jejich uživatelské chování. Tyto poznatky následně využívají ve svůj prospěch – aby byly jejich produkty čím dál návykovější, a tím pádem výnosnější a atraktivnější pro inzerenty.

Pokud si nezaplatíte verzi Premium, reklamám se nevyhnete ani na YouTube Kids. Byť jsou podle tvůrců uzpůsobené dětským divákům (může se jednat například o upoutávky na hračky nebo jiné dětské produkty), výsledek je defacto stejný – vyvolání iracionální touhy po zobrazených předmětech a podpora konzumního chování. Přestože děti samy nebývají platícími zákazníky, mají velkou „kupní sílu“. Neumí kriticky zhodnotit, jestli danou věc skutečně potřebují, a umí být velmi naléhavé a přesvědčivé. Inzerenti na ně proto rádi cílí.

V praxi se ukázalo, že se děti poměrně snadno naučí, jak nastavená omezení obcházet. Administrace YouTube Kids je totiž ve snaze o uživatelskou přívětivost navržena velmi intuitivně, tedy tak, aby se s ní rodičům dobře pracovalo. Vedlejším efektem však bývá skutečnost, že jí zvládnou porozumět i zvídavé a vynalézavé děti. Nezřídka se dokáží proklikat do nastavení a zjistit, jak přidávat vlastní témata, nebo omezení obejdou jiným, často velmi kreativním způsobem.

Nastavení povolených témat není samospasné. I za zdánlivě nevinným heslem se totiž občas skrývá něco nečekaného. Nemile vás proto může překvapit, když se ve výběru na téma prasátko Peppa objeví například jeho pornografické zpracování. Závadná videa sice můžete nahlásit, ale jen za podmínky, že jste u obrazovky spolu s dítětem. Následně vás bude čekat poměrně pracné vysvětlování. V přítomnosti rodiče každopádně bývá napáchaná „škoda“ mnohem menší, než když děti na takové video narazí samy.

Suma sumárum, YouTube Kids může být podpůrnou berličkou při snaze o filtraci (ne)vhodného obsahu, ale neměli bychom k němu děti „odkládat“ s naivní představou, že je o ně postaráno. Dětem – zejména těm malým – je vhodné při online aktivitách asistovat, dohlédnout na ně a být připraveni odpovídat na vyřčené i nevyřčené otázky.

Společné sledování je také skvělou příležitostí, jak dítko podpořit v sebereflexi – zkuste se ho průběžně doptávat, jak na něj videa působí, jak se podle něj hlavní postavy cítí a co si o tom, co právě vidělo, myslí.

Další dobrou strategií je snaha propojit online a offline realitu. (Ve videu bylo žluté káčátko – vidíš tady někde žlutou? Půjdeme si to zvířátko namalovat? Zkusíme tu věž poskládat z lega?). Cílem je, aby sledování videí nebylo jen pasivní konzumací obsahu, ale plynule přešlo do společného či hmatatelného zážitku a ukotvilo se v reálném životě. Sníží se tím riziko nechtěného vychýlení online/offline rovnováhy.