Článek
Je mi dvaadvacet let, studuji práva, pracuji a zajímám se o historii. Od narození žiji v České republice a mám to tu rád. Odmalička mě fascinovala naše historie - od středověkých hradů přes prvorepublikové fabriky až po vědecké a kulturní přínosy, které zde mají kořeny. Fascinuje mě naše architektura, od baroka po funkcionalismus, i naše nenahraditelná příroda. Myslím, že jsme dobrým národem – občas trochu složitým, ale v jádru dobrým.
Po staletí jsme byli významným místem pro celou Evropu a v určitých okamžicích naší existence jsme byli možná i těmi nejdůležitějšími. Nelze se tak vyhnout myšlence, která ke mně přicházela pomalu, ale stále silněji: Dnes je to více než 35 let od pádu komunistického režimu. Žijeme ve svobodě, stabilní demokracii a většině z nás se nevede špatně. Jenže to má jeden háček.
Je tohle skutečně náš plný potenciál?
Je tohle maximum toho, co nám naše krajina a schopnosti lidí nabízí? Máme být na co právem hrdí, ale máme budoucnost, na kterou se skutečně těšíme? Já si to nemyslím. Nevidím velké a odvážné skutky, nevidím zářný pokrok. Spíš mám pocit, že nám ujíždí vlak a dochází dech. A nemyslím tím jen posledních pět nebo deset let. Myslím tím celou éru od chvíle, kdy jsme se znovu nadechli k samostatnosti.
Posledních 35 let žijeme v jakémsi „udržovacím režimu“. Spíše než abychom budovali něco nového, jen lepíme díry a hasíme požáry tam, kde už to pálí nesnesitelně. Vládneme si tak, abychom se nepropadli, ale nic víc. A to se nám dříve nebo později vrátí. Svět kolem nás totiž v udržovacím režimu nefunguje.
Trápí nás ekonomická situace. Jako jednotlivci cítíme, že naše životní úroveň neodpovídá našemu úsilí. Jako stát žijeme na dluh a ztrácíme manévrovací prostor. Naše dopravní infrastruktura je problémem, který vidí skoro každý. Energetika, krev každé společnosti, čelí mnoha problémům. A naše krajina stále nedostala péči a ochranu, kterou by si zasloužila.
V čem je problém?
Jsme jako lidé neschopní? Já si to nemyslím. Máme tu nespočet pracovitých, šikovných a vynalézavých lidí. Máme skvělou polohu i kapitál, který nám ale protéká mezi prsty. Problém není v lidech ani v jednotlivých dílech skládačky. Problém je v systému samotném.
Kdyby bylo Česko počítač, řekl bych, že máme zastaralý operační systém. Systém, který se seká, složitě načítá a mnoho funkcí mu chybí. Je úplně jedno, jak výkonný „hardware“ (tedy lidé a zdroje) pod ním je – pokud je samotný systém brzdou, potenciál zůstane nevyužit. Tento styl fungování státu nevznikl ze dne na den, ale postupně se upevnil natolik, že už ho ani nevnímáme. Právě on má ale na svědomí většinu problémů, které jako společnost pociťujeme.
Hledání viníků v minulých vládách náš život nezlepší. Existuje jen jedna věc, která může systém opravit a dát nám lepší budoucnost: Restart.
Restart systému neznamená boření demokratických institucí. Znamená to jejich upgrade. Znamená to přechod od politiky emocí k politice výsledků. Znamená to právo dělané pro lidi a stát, který do své budoucnosti investuje, místo aby ji jen projídal. Stát nemá být překážkovou dráhou pro šikovné lidi, ale jejich zázemím.
Zvykli jsme si, že dálnice trvají dekády a byrokracie je osud. Ale ono to tak být nemusí. Stačí přestat jen přihlížet a začít systém aktivně aktualizovat tak, aby odpovídal naší šikovnosti a pomáhal nám. Pokud se na tom dokážeme shodnout, máme napůl vyhráno. Příště se můžeme bavit o tom, kde přesně začít.
Nechci hledat viníky. Chci hledat parťáky a odborníky pro budoucnost. Pro budoucnost, kde se Česká republika nestane skanzenem, ale místem, kde se věci hýbou správným směrem.
Je čas na Restart.
