Retro kronika: Filmy, které jsme viděli stokrát

Je mi přes padesát a někdy mám pocit, že moje generace pozná svůj život i podle filmů, které běžely pořád dokola. Dneska je všechno dostupné hned. Člověk si pustí cokoli, kdykoli, na telefonu, v posteli, ve vlaku, mezi dvěma schůzkami. Jenže my jsme vyrůstali v době, kdy film pořád ještě něco znamenal. Ne že by byl vzácnost v tom úplně starém smyslu, ale rozhodně to nebyla samozřejmost. Když se něco povedlo chytnout v televizi nebo se to objevilo na kazetě, byl to malý svátek.

Pamatuju si, jak se doma dopředu vědělo, co poběží večer. Program v novinách nebyl dekorace, ale plán. Když měl být dobrý film, večeře se posunula, nádobí počkalo a člověk se snažil být včas doma. Dnes to zní skoro legračně, ale tehdy měl večerní film v rodině skoro stejnou váhu jako návštěva. Byl to společný čas, který se neodklikl, ale opravdu odžil.

A pak přišly videopůjčovny. To byl malý zázrak. Najednou se otevřel svět, který tu předtím v takové šíři nebyl. Regály s kazetami, barevné obaly, často trochu poškrábané krabičky, zvláštní směs amerických komedií, akčních hitů, romantiky a věcí, které bychom si dneska asi už nepustili. Jenže právě tehdy vznikl jiný druh filmové paměti. Ne paměti podle prestiže, ale podle opakování. Člověk si nepamatoval, co dostalo cenu, ale co doma běželo pošesté, podesáté, posté.

Možná i proto se některé filmy tak silně zaryly do života. Neviděli jsme je jednou v kině a hotovo. Oni se vracely. O svátcích, o víkendech, o prázdninách, v nemoci, při žehlení, při balení dárků, při líném odpoledni, kdy venku mrholilo a nikomu se nikam nechtělo. Z filmu se nestal jen příběh. Stal se součástí domácího rytmu.

Dnešní pohled bývá trochu povýšený. Říká se, že televize pořád omílá to samé. Jenže právě v tom byla její síla. Uměla z některých filmů udělat něco víc než jednorázový zážitek. Udělala z nich rituál. My jsme totiž ty filmy nebrali jako položky archivu. My jsme je měli spojené s konkrétními chvílemi. S prvním dnem prázdnin. S tím, že už je po štědrovečerní večeři. S líným druhým svátkem vánočním, kdy člověk sedí v teplákách, dojídá cukroví a trochu se mu nechce mluvit.

Dodnes si pamatuju ten zvláštní pocit, když se doma rozsvítila televize a člověk už po prvních vteřinách poznal, co běží. Nebylo potřeba číst název. Stačilo pár tónů hudby, jeden záběr, hlas dabéra a bylo jasno. A s tím přišlo i něco, co se dnes ztrácí. Okamžité uklidnění. Věděli jste přesně, kam ten film jde, a právě v tom byla jeho hodnota. Nepotřebovali jste být překvapeni. Potřebovali jste být doma.

Tohle se týká hlavně Vánoc. O těch se mluví jako o čase pohádek, ale pro spoustu lidí mé generace jsou to taky filmy, které už k těm dnům prostě patří. Nemusí být české, nemusí být dokonce ani vánoční v pravém slova smyslu. Stačí, že se roky vracely ve chvíli, kdy jsme byli spolu. A jakmile se film jednou přilepí k určitému dni v roce, má vyhráno. Už ho z té pozice skoro nic nesesadí.

Když se řekne film, který jsme viděli stokrát, mě osobně okamžitě naskočí Marie Poledňáková. Její filmy měly zvláštní dar. Vypadaly lehce, ale byly postavené velmi chytře. Nebyly přezdobené, netlačily na efekt, a přitom se do nich vešlo strašně moc pravdy o rodině, o trapasech, o dětech, o rodičích, o tom každodenním soužití, které je jednou k smíchu a podruhé na nervy.

S tebou mě baví svět je přesně ten typ filmu, který se nedá okoukat proto, že nestojí jen na ději. Kdyby šlo jen o zápletku, nikdo by ho přece nemohl vidět tolikrát. Jenže tady nejde o to, co se stane. Tady jde o to, jak se to stane. Jak se na sebe postavy dívají, jak se škorpí, jak se hroutí autorita dospělých a jak děti přesně vědí, kdy udeřit. Ten film má v sobě život.

Pamatuju si, že když jsem ho viděl jako kluk, zajímaly mě hlavně děti a všechny ty průšvihy kolem nich. Bylo mi jedno, co prožívají dospělí. Ti byli jen kulisa. Dneska se u stejného filmu směju úplně jiným věcem. Najednou člověk chápe únavu těch chlapů, jejich přetvářku, to, jak se snaží tvářit schopně a přitom jim to celé padá pod rukama. Film zůstal stejný, ale já ne. A právě to dělá z některých snímků klasiku. Rostou s divákem.

Ještě silněji to mám u dvojice Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny. Když jsem byl malý, Tomáš Holý byl prostě frajer. Ne dětská hvězda v nějakém nafouknutém mediálním smyslu. Byl to kluk, který působil normálně, živě, přirozeně. Člověk mu věřil každou větu. U nás doma se na tyhle filmy koukalo tak často, až některé scény ztratily hranici mezi filmem a vzpomínkou. Mám je spojené s dekou přes nohy, s hrnkem čaje a s pocitem, že venku je zima a doma je dobře.

Na Poledňákové je mimořádné, že rodinu ani neidealizovala, ani neshazovala. Neudělala z ní reklamu na štěstí, ale ani bojiště bez naděje. Ukázala ji tak, jak ji většina z nás zná. Jako směs lásky, chaosu, ponížení, legrace, improvizace a drobných vítězství. Proto její filmy nezestárly. Rodina se sice proměnila, jenže lidské reakce se až tak nemění.

Pak jsou tu Pelíšky. O těch už se napsalo všechno možné, ale máloco vystihuje jejich sílu tak přesně jako prostá zkušenost, že si je člověk pustí znovu, i když ví úplně přesně každou scénu. Nebo možná právě proto. Ten film je dneska tak zarostlý do českého prostoru, až skoro nejde oddělit od zimy, od Vánoc a od určitého typu rodinné nálady.

Když šly Pelíšky poprvé, byl jsem už dospělý a za sebou jsem měl léta, kdy se člověk na normalizaci díval spíš přes rodiče a jejich historky. Najednou přišel film, který to celé vzal z jiného konce. Jako kuchyň, obývák, sousedské napětí, směšnost malých mužských gest, rodinné zranitelnosti a drobné ponižování, které si lidi způsobují, i když se mají rádi. A přesně v tom je kouzlo Pelíšků. Jsou hrozně vtipné, ale zároveň v nich pořád něco tahá za rukáv. Člověk se směje a za chvilku je mu trochu teskno. Vidí v tom své rodiče, své strýce, jejich řeči, jejich jistoty, jejich ješitnost i jejich bezradnost. Kdo vyrůstal v české nebo slovenské rodině, ten tam dřív nebo později někoho pozná.

U nás doma se Pelíšky časem změnily v tradiční kulisu svátků. Nikdo už je vlastně nemusel navrhovat. Prostě se pustily. Děti nejdřív nechápaly, proč se u některých scén smějeme dopředu, ještě než vůbec dojdou. Později už se smály s námi. A to je podle mě známka opravdu silného filmu. Ne že přežije svoji dobu, ale že umí přelézt i do další generace bez toho, aby působil jako povinná klasika.

A ještě jednu věc bych tam bez váhání přidal. Slunce, seno. Protože jestli něco moje generace opravdu zná skoro po slabikách, tak to nejsou jen Pelíšky nebo Poledňáková, ale právě tenhle svět jihočeské vesnice, kde je všechno trochu přehnané, trochu hlučné a přitom podivně důvěrně známé. Když jsem byl mladší, bral jsem Slunce, seno hlavně jako legraci. Jako film, u kterého se člověk směje figurám, zmatkům, výstupům a venkovské potrhlosti, která byla schválně přitažená za vlasy. Jenže po letech v tom vidím i něco jiného. Je v tom zachycený určitý typ českého života, který byl směšný i opravdový zároveň. Drbna, která ví všechno první. Chlap, který má plnou pusu řečí a doma sklapne. Rodina, kde se všichni hádají, ale stejně bez sebe nevydrží. A do toho léto, prach, dvory, slepice, koupání, vedro a pocit, že čas plyne jinak než ve městě.

Pamatuju si, že Slunce, seno často běželo v létě, nebo jsem si ho aspoň s létem vždycky spojoval. A přesně takové filmy člověku zůstanou. Nejen dějem, ale skoro tělesně. Vybaví se mu počasí, světlo, zvuk otevřeného okna, vůně oběda z kuchyně a odpoledne, kdy se nikam nemuselo. U nás doma to býval přesně ten druh filmu, který se nepouštěl kvůli soustředěnému sledování, ale kvůli náladě. Byl v televizi a najednou měl člověk pocit, že prázdniny opravdu začaly. Na Troškově světě je zvláštní, že funguje i přes všechnu svou hlučnost. Nebo možná právě kvůli ní. Ty filmy nejsou jemné, nejsou nenápadné, nic v nich se neskrývá za náznaky. Všechno je vytažené ven, všechno je větší, než by bylo ve skutečnosti. A přece to lidé brali za své. Možná proto, že pod tou nadsázkou poznávali něco důvěrně českého. Ne realitu v dokumentární podobě, ale její karikaturu, která je místy přesnější než seriózní portrét.

A taky je v tom kus generační zkušenosti. My jsme vyrostli v době, kdy se filmy ještě dělily na ty, které člověk uznával, a na ty, které prostě miloval, i když se to někdy skoro neříkalo nahlas. Slunce, seno dlouho patřilo přesně do té druhé kategorie. Intelektuál nad ním ohrnoval nos, ale doma u televize na něj stejně koukal skoro každý. A to je mimochodem spolehlivé poznávací znamení opravdu lidového filmu. Ne že ho všichni oficiálně chválí, ale že ho ve skutečnosti znají nazpaměť. Dneska si při něm vzpomenu i na jednu drobnost, která je pro podobné filmy typická. Člověk si často nepamatuje, kdy ho viděl poprvé. Zato přesně ví, jaké to je, když na něj narazí znovu. Jako by se nevracel jen film, ale i kus starého rytmu života. To je na Slunce, seno, podle mě nejcennější.

Naše filmová paměť samozřejmě nestojí jen na domácích titulech. Když se po revoluci otevřel prostor zahraničním filmům ve větší míře, rychle jsme si některé z nich přivlastnili skoro po česku. To je zajímavá věc. Ne všechny slavné americké filmy u nás zakořenily stejně. Některé probleskly a zmizely. Jiné tu zdomácněly tak pevně, až člověk skoro zapomene, že původně přišly odjinud.

Pro mou generaci je typický třeba Pretty Woman. Dnes už se o ní vede debata, co v ní zestárlo a co by v současném čtení neobstálo tak hladce jako kdysi. Jenže když ji člověk zasadí do doby, kdy se tady začala pravidelně objevovat v televizi, je jasné, proč se tak chytla. Byl v ní lesk, lehkost, humor, velkoměstská pohádka pro dospělé, kterou naše prostředí tehdy moc neumělo dodat. Navíc měla skvělý rytmus a výborný dabing, což je u filmů, které se u nás opakují, často důležitější, než si připouštíme.

Pamatuju si, že chlapi tehdy často dělali, že je to film pro ženské. Jenže když běžel, dívali se taky. Možná s ironickou poznámkou, možná z gauče s novinami v ruce, ale dívali. A po letech je zjevné, že Pretty Woman nevydržela jen jako romantika. Vydržela jako pohodlný návrat do doby, kdy se Hollywood ještě nestyděl za obyčejnou hvězdnou chemii mezi herci a za příběh, který se nesnažil být chytřejší, než je.

Podobně Hříšný tanec. Ten film byl pro moji generaci skoro povinné kulturní vybavení. I kdo tvrdil, že ho nemá rád, stejně znal hudbu, scény i základní napětí mezi postavami. Když jsem byl mladší, připadal mi hlavně jako film o touze a vzpouře. Dneska v něm vidím i přesný obraz doby, jejích rolí, jejích třídních rozdílů a toho, jak snadno se pod romantickým povrchem schovává i něco tvrdšího. Dobré filmy nestárnou tím, že by zůstaly stejné. Stárnou s námi a odhalují další vrstvy.

Možná nejpodivnější a zároveň nejlogičtější případ je Sám doma. Kdyby mi někdo v devadesátých letech řekl, že americký vánoční film o klukovi, který brání dům před dvojicí zlodějů, jednou skoro zdomácní u českých svátků, asi bych mu nevěřil. A přece se to stalo. Dnes už si skoro ani neuvědomujeme, jak hluboko se ten film zapsal.

Na Sám doma je krásně vidět, jak vzniká tradice. Ne z národního významu, ne z vysokého umění, ale z vytrvalého opakování ve správný čas. Stačí několik let po sobě, několik dobře trefených svátků, několik generací dětí, které se tomu smějí, a je hotovo. Film přestane být cizí. Začne patřit do výzdoby.

Když byly moje děti malé, Sám doma u nás fungoval skoro jako přechodový obřad. Nejdřív je fascinovaly pasti a ksichty padouchů, pak se učily hlášky a později už se u toho smály jinak, s vědomím, že ten humor je schválně přehnaný. Já si u toho zase pokaždé vzpomenu na dobu, kdy jsme ten film viděli poprvé a připadal nám úplně jiný než všechno, co se tehdy běžně dávalo. Americký, svižný, bláznivý, trochu neuvěřitelný, ale strašně snadno zapamatovatelný. A právě to je klíč. Filmy, které vidíme stokrát, nemusí být realistické ani hluboké v těžkotonážním smyslu. Musí být zapamatovatelné. Musí mít rytmus, tvář, náladu a okamžitou rozeznatelnost. Sám doma tohle splnil dokonale.

Když se na ten neoficiální seznam podívám poctivě, vidím několik důvodů, proč zrovna tyto tituly vydržely. První je jednoduchý. Dají se sledovat i napůl. To nezní jako pochvala, ale ve skutečnosti je to mimořádná přednost. Film, který funguje i tehdy, když člověk na pět minut odběhne, má v domácím prostředí napůl vyhráno. V životě se totiž málokdy sedělo v absolutním klidu jako v kině. Někdo šel pro čaj, někdo telefonoval, někdo usnul, někdo přišel až v půlce. A přesto bylo možné naskočit a hned vědět, kde jsme.

Druhý důvod jsou hlášky. Skutečně stokrát viděný film se neudrží jen v televizním programu. On vyleze z obrazovky a začne žít v běžné řeči. Najednou se cituje u stolu, v práci, na rodinné oslavě. Hláška se odlepí od scény a přežije po svém. To se nepovede každému filmu. Musí mít zvláštní druh přesnosti. Musí trefit rytmus mluvené řeči tak dobře, až ji lidé převezmou za svou.

Třetí důvod je atmosféra. Některé filmy si pustíte, když chcete příběh. Jiné, když chcete náladu. A právě ty druhé mají v opakovaném sledování obrovskou výhodu. Často si nepouštíme konkrétní děj, ale konkrétní pocit. Chceme zimu, rodinu, lehkou melancholii, bezpečí, trochu humoru, trochu dojetí a známé tváře. Pak sáhneme po filmu, který tohle umí dodat skoro spolehlivěji než realita.

A čtvrtý důvod je možná nejdůležitější. Tyhle filmy se staly kulisou našich vlastních vzpomínek. Kdykoli dnes vidím některý z nich, nevybaví se mi jen obrazovka. Vybaví se mi i starý konferenční stolek, vánoční ubrus, šustění balicího papíru, vůně mandarinek, hlasy z kuchyně, máma, která říká, ať to ztlumíme, táta, který tvrdí, že na to nekouká, a přitom sedí nejblíž k televizi. Film se v takovou chvíli nedá oddělit od života. A právě tehdy přežije desítky let.

Dnešní děti a mladší dospělí mají obrovskou výhodu v tom, že si mohou pustit skoro cokoliv. Jenže každá výhoda si něco bere. Tím, že už nesedíme u několika málo společných proudů, se tříští i to, co jsme kdysi sdíleli skoro automaticky. Nevzniká tolik filmů, o kterých by se dalo s jistotou říct, že je celý národ viděl nesčetněkrát.

Neříkám to jako povzdech starého bručouna. Je dobře, že si dnes člověk může vybrat a není odkázaný na programovou nabídku. Jen je potřeba přiznat, že něco se tím ztratilo. Třeba ten zvláštní typ kolektivní blízkosti, kdy jste druhý den mohli skoro s kýmkoliv prohodit pár vět o tom, co běželo večer. Dnes máme víc obsahu, ale míň společných referencí.

Možná i proto se televize o Vánocích drží osvědčených titulů tak urputně. Není to jen lenost. Je v tom i docela přesná znalost publika. Ve svátečním čase lidé často nehledají experiment. Chtějí jistotu. Chtějí, aby něco bylo přesně tam, kde to bývalo. A tak se vracejí Pelíšky, S tebou mě baví svět, Sám doma, Pretty Woman a další stálice, které už dávno neplní jen programovou funkci. Plní funkci orientační. Ujišťují nás, že některé věci se sice mění, ale úplně všechno se nerozsypalo.

Když dnes slyším větu, že nějaký film jsme viděli stokrát, neberu to jako nadsázku. U některých titulů je to skoro střízlivý odhad. A víc než počet je stejně důležité něco jiného. Ty filmy tu s námi prostě byly. Když jsme byli malí, když jsme dospívali, když jsme se stali rodiči, a najednou zjišťujeme, že u nich sedí i naše děti. Možná to nejsou vždycky největší díla filmové historie. Jenže to vůbec nevadí. V našem životě mají jinou roli. Nejsou to exponáty. Jsou to návraty.

Přečtěte si naše další RETRO ČLÁNKY!

Zdroj:

https://www.iluminace.cz/pdfs/ilu/2007/01/02.pdf