Článek
Kousek svobody v šedé normalizaci
Když si dnes vzpomenete na osmdesátá léta a procházku po pražských ulicích, jedna věta vám nejspíš vytane na mysli úplně sama. Bony? Bony nechcete? Říkalo se to přesně ve chvíli, kdy jste zpomalili krok před výlohou Tuzexu. Vedle dveří stál chlap v kožené bundě nebo v dlouhém kabátu, vypadal úplně nenápadně, ale každý ho poznal na první pohled. Stačilo pár vteřin a bylo jasné, že to je on. Vekslák. Oficiálně takový člověk vůbec neexistoval, v novinách ani v televizi o něm nepadlo ani slovo. Ve skutečnosti ale patřil k městu stejně přirozeně jako stará tramvaj nebo novinový stánek na rohu. Byl součástí každodenního života, který oficiální propaganda nikdy nepřiznala, přestože bez něj by ten život vypadal ještě šedivěji.
Celé socialistické Československo se potýkalo s jedním zásadním problémem, který se nedal vyřešit žádným plánem. Zahraniční měny byly prostě zakázané. Obyčejný občan je nesměl ani držet, natož s nimi obchodovat. Dolary, marky, šilinky, to všechno patřilo státu a jen stát rozhodoval, co s nimi udělá. Jenže lidé přesto chtěli věci ze Západu, chtěli džíny, které nevypadaly jako pytel od brambor, chtěli barevný televizor, který nefungoval jako černobílý relikt, chtěli whisky nebo parfém, který voněl jinak než to, co se prodávalo v běžných obchodech. Právě v téhle propasti mezi touhou a realitou se zrodil zvláštní druh podnikání. Veksláci začali obchodovat s tím, co bylo nejvzácnější: s valutami a hlavně s poukázkami do Tuzexu, kterým se říkalo bony. Oficiálně jste je mohli získat jen výměnou za skutečnou cizí měnu v bance. Ve skutečnosti se k nim většina lidí dostala úplně jinak, přímo na ulici. Stačilo přijít před Tuzex, zastavit se na chvíli a počkat. Za pár minut už jste měli v kapse to, co jste potřebovali.
Veksláci museli umět číst lidi jako otevřenou knihu. Vekslák nebyl žádný pouliční šmejd, který by nabízel všem kolemjdoucím. Musel mít paměť, nervy z oceli a schopnost rozhodnout se během pár sekund. Poznal turistu z Německa nebo Rakouska na první pohled, poznal policistu v civilu ještě dřív, než ten stihl zvednout hlavu, poznal i obyčejného Čecha, který opravdu přišel pro bony a nechtěl jen šmírovat. Stačil jeden pohled, někdy jen krátká věta pronesená mimochodem: Máte zájem? A už se to rozjelo. Peníze zmizely v kapse, bony změnily majitele a oba muži se rozešli každý svou cestou, jako by se nikdy nepotkali. Celý obchod trval sotva pár vteřin. Takhle prostě fungovala ekonomika chodníku, neviditelná, ale dokonale promazaná.
Místa, kde se to všechno odehrávalo, měla svá pevná pravidla. V Praze to bylo hlavně Václavské náměstí, okolí hotelu Intercontinental, ulice Na Příkopě nebo prostor před velkými hotely, kde se pohybovali zahraniční hosté. Tam proudili turisté ze Západu a tam na ně čekali veksláci. Stejné scény se opakovaly v Brně, v Bratislavě nebo v Karlových Varech, vždycky tam, kde se stýkaly dva úplně rozdílné světy: šedá domácí realita a barevný svět návštěvníků z ciziny. Pro turisty to bylo malé dobrodružství, pro místní chlapy to byla každodenní práce, která jim přinášela peníze, o jakých se běžnému člověku ani nesnilo.
Všechno stálo na jednoduché matematice, která ale fungovala dokonale. Vekslák vydělával na rozdílu mezi oficiálním kurzem, který stanovil stát a který neměl s realitou skoro nic společného, a tím, co se dalo utržit na ulici. Na chodníku měl dolar úplně jinou cenu než v bankovní tabulce a bony měly svou vlastní hodnotu, kterou určovala poptávka. Kdo koupil valuty od turistů, mohl je prodat dál s pořádnou přirážkou. Rozdíl nebyl zanedbatelný. Někdy šlo o částky, které obyčejný pracující vydělal za několik dní nebo i týdnů. Proto ti chlapi často vypadali, že mají víc než ostatní. Nosili lepší oblečení, jezdili lepšími auty a měli kontakty, o kterých se běžnému člověku mohlo jen zdát.
Samozřejmě že celý systém byl nelegální od samého začátku. Obchodování s valutami spadalo pod trestné činy a policie proti vekslákům občas zasahovala, v novinách se objevovaly zprávy o zatčeních a varováních. Jenže skutečnost byla mnohem složitější, než jak ji líčila Rudá práva. Veksláci byli opatrní, pracovali ve skupinách, jeden obchodoval, druhý hlídal ulici, stačilo malé gesto nebo krátké upozornění a všechno skončilo dřív, než to vůbec začalo. Navíc existovala zvláštní, nepsaná rovnováha. Byli problémem, ale zároveň plnili funkci, kterou centrálně řízená ekonomika nedokázala nahradit. Zprostředkovávali to, po čem lidé toužili. A tak jejich svět přežíval rok za rokem.
Tuzex – brána, kterou stát sám otevřel
Cesta k těm vysněným věcem ze Západu vedla skoro vždycky přes Tuzex. Tenhle podnik vznikl už v roce 1957 na pokyn ministerstva zahraničního obchodu, aby stát mohl odčerpávat devizové prostředky od občanů. Potřeboval totiž tvrdou měnu na dovoz technologií, léků nebo exotických surovin, které doma prostě nebyly. Výsledkem celého centrálního plánování byl trvalý nedostatek všeho možného a technologické zaostávání, které se nedalo zakrýt žádnými hesly. Lidé sice oficiálně drželi linii budování socialismu, ale v soukromí toužili po kvalitním zboží z kapitalistického světa bez jakýchkoli skrupulí. Oficiálně se dalo nakoupit jen v Tuzexu nebo v několika speciálních obchodech Dörex, ale k tomu jste museli mít cizí měnu. Tu měla jen hrstka lidí, kteří jezdili venku: sportovci, umělci, technici nebo diplomati, kteří dostávali výplatu v dolarech nebo markách.
Bankovní kurzy byly nastavené tak nevýhodně, že to skoro nikoho nelákalo. Navíc platil přísný devizový monopol podle zákona z roku 1970, každý musel nabídnout valuty státní bance za směšný kurz. Proto se poptávka po bonách přesunula na ulici k nestátním překupníkům. Veksláci zaplnili prázdné místo. U tuzexových výloh vznikly neformální fronty, večer a o víkendech tam stáli chlapi a volali polohlasem: bony, nechcete bony? Pro spoustu lidí to byla jediná reálná šance, jak se k těm poukázkám dostat a koupit si vysněné zboží.
Anketa
Počátky toho všeho sahají už do padesátých let, kdy existovaly obchody Dörex. Po měnové reformě v roce 1953 je zrušili a roli převzal Tuzex. Platilo se tam výhradně bony, které jste získali jedině za valuty. Poptávka a nabídka se potkaly na černém trhu. Valuty přicházely v kufrech od navrátilců, diplomatů, studentů ze Západu, ale kurzy na ulici byly úplně jiné než ty státní. Překupníci nabízeli dolary nebo marky za několik set korun, někdy i tisíc, zatímco banka dávala pár korun za všechno. Vznikla propracovaná síť, kde vydělala každá strana: cizinec dostal rychlou hotovost za lepší kurz, kupující bony snadno, a stát i přes všechnu propagandu získával devizy do svého fondu. Zátahy policie sice probíhaly, občas se objevily výstrahy v novinách, ale velká část valut stejně zůstávala v republice.
Veksláci si vytvořili vlastní svět se svými pojmy a hierarchií. Komáři byli ti pouliční, kteří oslovovali lidi přímo u Tuzexu. Trasaři jezdili za autobusy na hranicích a směňovali ještě za jízdy. Skupky nebo bankéři stáli nejvýš, organizovali všechno přes recepční, hostinské a rodinné klany, nakupovali v Tuzexu a prodávali dál. Často to byli lidé s přirozenými kontakty: taxikáři, hoteloví zaměstnanci, hostinští, ale taky starší paní, kterým chodily důchody v cizí měně, nebo disidenti s podporou ze Západu. Výdělky dosahovaly statisíců měsíčně, násobky průměrné mzdy. Někteří top překupníci žili v takovém luxusu, že to provokovalo okolí.
Jedna z nejznámějších historek pochází z roku 1976. Do chalupy Václava Havla na Hrádečku přijel policejní důstojník, aby si od něj sehnal bony. Havel mu to nijak neusnadnil, jen klidně řekl, že momentálně žádné nemá a ať se zeptá později. Celou věc pak prošetřovala inspekce ministra vnitra, prohlásili to za nevhodné, ale kariéru těm chlapům to nezničilo. Ukazuje to, jak daleko režim zašel. I ti, kteří měli hlídat pořádek, byli ochotní překročit zákon pro pár poukázek do Tuzexu.
Podobných příběhů bylo víc. Na hranicích s Německem nebo na silnicích za Prahou fungovaly celé skupiny trasařů jako pojízdné směnárny. Když zastavil autobus z NDR nebo Rakouska, překupník se dostal dovnitř přes řidiče a nakupoval marky ještě během jízdy. Cestující pak odjížděli s ručně napsaným kurzem za oknem, třeba jedna marka za šest korun, o pár korun výhodněji než v bance. Jedna taková jízda mohla vynést i dva tisíce marek, což byla pro běžného komára měsíční mzda. Vyplatilo se riskovat.
Režim je nepotíral systematicky. Některé dokonce kryl. Velcí hráči spolupracovali se Státní bezpečností a dostávali ochranu za informace o cizincích. Mocní z nomenklatury si drželi své překupníky, aby měli přístup k západnímu zboží. Výzkumné ústavy nebo armáda obcházely embargo přes tyto neoficiální kanály. Vznikla síť, které se stát nerad vzdával. Policie sice honila viditelné komáry, ale velké skupky zůstávaly nedotknutelné. Ti platili úplatky, měli alibi a vazby až nahoru. Riziko tu bylo, paragraf o spekulaci hrozil tvrdými tresty, ale hromadné procesy přicházely jen výjimečně. Největší kauza se týkala bonového krále Jozefa Zelíka v Bratislavě na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Postavil si luxusní vilu s bazénem a soláriem, přitáhl pozornost a nakonec dostal s dalšími čtyřiadvaceti lidmi tresty od osmnácti měsíců do patnácti let. Rudé právo to tehdy oslavovalo jako spravedlivé potrestání spekulantů.
Běžní veksláci se naučili riziko minimalizovat. Hlásili se do práce jen na papíře, brali invalidní důchod, schovávali peníze v polštářích a trezorech. Když přišly problémy, platili nebo šli za StB domluvit se. Svět veksláků byl na hraně, ale stát ho částečně potřeboval.
Večírky a diskotéky žily vlastním životem. Tam se daly sehnat marky přes vyhazovače za úplatek, tam se obchodovalo v obálkách. Nejbohatší si kupovali luxusní auta, jezdili s nimi v noci po Praze a ráno je nechávali stát na viditelném místě. Jeden pražský boss nechal v zimě navézt sníh před Tuzex, seděl tam s doutníkem jako na zimní pláži. Scéna byla tak bláznivá, že ji později použili ve filmu Bony a klid.
Po revoluci v roce 1989 se všechno změnilo během měsíců. Hranice otevřené, valuty volné, Tuzex zbytečný. Mnoho veksláků přešlo do legálního byznysu, jejich sítě a kapitál se staly základem nových firem. Někteří nakoupili tiskárny pro Občanské fórum, jiní prostě zmizeli. Dnes už slovo vekslák zní jako vzpomínka na jinou dobu. Přesto patří k naší historii stejně jako tramvaje nebo neonové cedule. Byli produktem systému, který vytvářel nedostatek a zakazoval řešení. A přesně v takových podmínkách se rodí lidé, kteří dokážou najít cestu mezi pravidly.
Celý příběh ukazuje, jak v nesvobodě vznikaly mezery, kterými proudil vzduch. Veksláci nebyli hrdinové ani zločinci. Byli prostě lidé, kteří dokázali žít v systému, který sám sebe nedokázal uživit. A právě proto si jich dnes mnozí pamatují s úsměvem. Stačilo jen pár slov pronesených šeptem: Bony nechcete?
PŘEČTĚTE SI I NAŠE DALŠÍ RETRO ČLÁNKY!
Zdroje:
