Humanoidní robotika je nový automobilový průmysl. Evropa u toho zatím jen přihlíží

Koncem července se stala věc, kterou by si před pár lety nikdo nedovolil napsat ani do sci-fi scénáře: Spojené státy zakázaly dovoz čínských humanoidních robotů. Ne cla, ne kvóty, ale plošný zákaz z rozhodnutí FCC, zdůvodněný národní bezpečností. Bezpečnostní výzkumníci předtím našli v robotech Unitree backdoor a zdokumentovali, že některé modely posílají data na čínské servery bez vědomí majitele.

Většina evropských médií to odbyla jednou zprávou v ekonomické rubrice. A přitom je to možná nejdůležitější průmyslová zpráva roku. Ne kvůli tomu zákazu samotnému, ale kvůli tomu, co říká mezi řádky: dvě největší ekonomiky světa se právě rozhodly, že humanoidní roboti jsou strategická technologie. Tak strategická, že kvůli ní stojí za to rozpoutat další frontu obchodní války.

Evropa k tomu zatím neřekla nic.

Pracuju v průmyslové robotice a poslední roky se věnuju vývoji humanoidů, takže přiznávám předem: nejsem nestranný pozorovatel. Ale právě proto, že tu technologii vidím zevnitř, s jejími slabinami, slepými uličkami i skutečnými pokroky, mě čím dál víc pronásleduje jedna historická paralela.

Kolem roku 1900 byl automobil hračka. Drahá, nespolehlivá, hlučná věc pro nadšence a bohaté podivíny. Koně byly levnější, ověřené a všude. Seriózní lidé psali seriózní analýzy o tom, proč se auta nikdy masově neprosadí. Silnice na ně nejsou stavěné, benzín není kde koupit, a kdo by to proboha opravoval.

O dvacet let později jezdil z Fordovy linky Model T každých pár minut a automobilový průmysl se stal páteří ekonomik, které ho zvládly. Ne těch, které vyráběly nejlepší kočáry.

Ta paralela není o technice. Je o tempu a o tom, kdo u toho byl. Automobilový náběh nebyl žádný velký třesk. Bylo to dvacet let postupného zlepšování, padání cen a hledání use casů, během kterých se rozhodlo, které země budou příští století auta vyrábět a které je budou kupovat. Kdo pozici nevybudoval v té první dekádě, doháněl ji pak půl století. Někdo ji nedohnal nikdy.

A přesně v téhle fázi je dnes humanoidní robotika. Ne ve fázi hračky, ta skončila zhruba předloni. Ve fázi Modelu T to ještě není. Jsme někde v roce 1908.

Čísla za rok 2025 a první půlku 2026 stojí za chvíli pozornosti, protože se v nich dá oddělit realita od hype.

Loni se celosvětově dodalo řádově 18 tisíc humanoidních robotů, meziročně pětinásobek. Pro letošek se odhady pohybují mezi 25 a 40 tisíci kusy. To je v absolutních číslech pořád směšně málo; klasických průmyslových robotů se ročně instaluje přes půl milionu. Jenže u exponenciál nikdy nerozhoduje absolutní číslo, rozhoduje derivace.

A hlavně: přestaly to být jen demo videa. Figure má za sebou u BMW ve Spartanburgu přes třicet tisíc vyrobených vozů, na kterých se jejich robot podílel, a devadesát tisíc zpracovaných plechových dílů. Digit od Agility Robotics přemístil v logistice GXO přes sto tisíc přepravek. Nájemní model, robot jako služba, žádná laboratoř. Unitree loni prodalo přes pět tisíc kusů a jeho základní model stojí 16 tisíc dolarů. Šestnáct tisíc. To je cena ojeté Octavie.

Zároveň platí, že velká část toho, co vídáte na LinkedInu, je pořád divadlo: teleoperace, nastříhané záběry, pečlivě připravené scény. Tesla Optimus, mediálně nejviditelnější projekt oboru, podle vlastních slov Elona Muska zatím nasazuje roboty hlavně kvůli sběru trénovacích dat, ne kvůli produktivní práci. Realita je zkrátka dál, než tvrdí skeptici, a blíž, než tvrdí prodejci. O tom, jak ty dvě věci rozlišovat, tu ještě napíšu samostatný text.

Banky mezitím přepisují prognózy: Goldman Sachs zvedl svůj odhad trhu šestinásobně, Morgan Stanley mluví o pěti bilionech dolarů do roku 2050. Tahle čísla berte s velkou rezervou, prognózy analytiků jsou žánr sám o sobě a taky si o nich něco povíme. Ale všimněte si jedné věci: už se nehádáme, jestli ten trh vznikne. Hádáme se o řád.

Námitka, kterou slýchám nejčastěji, zní: proč humanoid? Proč stavět drahou napodobeninu člověka, když jednoúčelový automat udělá konkrétní úkon rychleji a levněji?

Odpověď je stejná jako u automobilu versus železnice. Vlak je na své trase efektivnější než auto. Jenže svět není jedna trasa. Evropský průmysl, a ten český dvojnásob, stojí na výrobě, která se nedá zautomatizovat jednoúčelově: střední série, časté změny, pracoviště postavená desítky let pro lidi. Přestavět takovou fabriku na plnou automatizaci znamená zbourat ji a postavit znovu. Humanoid je sázka na to, že levnější než přestavět svět pro stroje bude postavit stroj pro náš svět.

K tomu přičtěte demografii, o které ví každý, kdo v Česku zkusil nabrat lidi na třísměnný provoz. Nejde o to, že by roboti brali práci. Jde o pozice, na které se roky nedaří najít vůbec nikoho. Až humanoidi zlevní a zespolehlivějí natolik, že pokryjí neobsazenou noční směnu u lisu, nebude to otázka inovační odvahy. Bude to prostá provozní matematika.

Nevím, jestli to bude za tři roky, nebo za osm. Nikdo to neví a nevěřte nikomu, kdo tvrdí opak. Ale směr je zřejmý a náběh, stejně jako u aut, nebude čekat, až si Evropa udělá názor.

A tím se vracím k tomu červencovému zákazu.

Spojené státy se rozhodly: humanoidi jsou strategická infrastruktura a nesmí stát na čínské technologii. Čína se rozhodla už dávno: humanoidní robotika je státní priorita, čínští výrobci dnes představují zhruba devět desetin světového objemu a tlačí ceny do úrovní, na které Západ zatím neumí odpovědět.

A Evropa? Evropa přitom má co nabídnout. Víc, než si sama myslí. Německá NEURA Robotics letos v červnu uzavřela investiční kolo až 1,4 miliardy dolarů a sbírá rezervace na svého humanoida; kolem ní roste ekosystém dalších firem, ústavů a univerzitních týmů od Mnichova po Prahu. Evropa má taky to, co nemá nikdo jiný: nejhustší průmyslovou základnu na světě jako přirozené testovací prostředí. Česko je nejprůmyslovější ekonomika EU. Pokud někde dává nasazení humanoidů smysl jako první, je to přesně tady.

Co Evropa nemá, je rozhodnutí. Žádnou strategii, žádný rámec, žádnou odpověď na otázku, kterou si Washington i Peking už zodpověděly: je jedno, čí roboti budou stát v našich fabrikách?

Ono se totiž nerozhoduje jen o tom, kdo ty stroje vyrobí a kdo na nich vydělá. Humanoid ve výrobě je mobilní počítač s kamerami a mikrofony, který se volně pohybuje po hale, vidí layout linky, slyší, co se říká, a učí se procesy, které firma budovala dvacet let. Otázky, kam ta data tečou, kdo může robota na dálku aktualizovat nebo vypnout a podle čích pravidel se to všechno řídí, nejsou paranoia. Jsou to přesně ty otázky, kvůli kterým FCC ten zákaz vydala. Jen si je zatím klade Amerika za americké fabriky. Za ty evropské si je neklade nikdo. Zbývají tedy na jejich majitele.

Tenhle text je první z řady. Chci tu každý týden psát o humanoidní robotice pro lidi, kteří rozhodují o evropské výrobě. Bez hype, bez strašení a bez prodávání. O tom, co roboti skutečně umí a co je marketing. Co znamená AI Act a nové nařízení o strojních zařízeních, které začne platit od ledna. Jak vůbec počítat návratnost, jak napsat poptávku na pilot a na co se ptát dodavatele, než ho pustíte do haly.

Jak jsem napsal výše: v oboru pracuju, humanoidy vyvíjíme, a kde to bude užitečné, ukážu i vlastní data a vlastní slepé uličky. Nebudu tu ale nic prodávat; na to jsou obchodní schůzky, ne blog. Argumenty si ověřte, čísla si přepočítejte a kde se budu mýlit, napište mi to do komentářů. Přesně kvůli tomu tenhle blog vzniká.

Na závěr otázka, kterou pokládám každému řediteli výroby, s nímž se potkám, a na kterou zatím skoro nikdo neměl připravenou odpověď:

Až za pár let budete podepisovat nákup první flotily humanoidů, podle čeho vyberete dodavatele? A bude vůbec na výběr, nebo za vás mezitím rozhodne někdo jiný?

Napište mi to do komentářů. Zajímá mě, jak o tom přemýšlíte.