Článek
Den po dni. Ani peříčko na mně nenechali.
Srst ano. Naštěstí. Tu novou.
Tu jim nedám. Tu si nechám.
Tu starou, čert to vem. Ať si z ní upletou třeba svetr.
Copak su ňáká ovce? Ňáký kuře?
No dobře…neoškubali.
Ale pečlivě (haha) vyčesávali. Den po dni. Až jsem byl skoro celej vylysalej.
Stejně. Pečlivě mně vyčesali, ve vaně. Já z ní pak vylezl, a otřepal jsem se. A viděl jsem, jak jdou na paničku mrákoty, když viděla, co toho ze mě ještě lítá.
Tak se mi vyhejbá. Nedrbe mě. Prej, abych nenadělal.
V čase svého nejmohutnějšího línání chodíme po venku, a řeknu vám, prostě to ze mě padá furt. No, padá…Spíš se to uvolní a zůstane na mně takovej chuchvalec. A panička kolemjdoucím předstírá, jak mně týrá. Vezme tu uvolněnou srst (pozná to jen zkušené oko paničky) a prostě jí kusanec (té uvolněné) vytáhne a ukáže to kamarádkám, jak to ze mě trhá. „Trhá“.
Pak se oba dva smějeme, já do pacek, ona nahlas.
Ale to byla teprve podsada. Ta jde s notnou dávkou štěstí vysát.
Ale teď začínám pouštět krycí srst a to jsou jiný grády. To se nevyčeše z oblečení. To se nevysaje z gauče (tmavýho).
To se tam prostě ZABODNE a je to! Tam navždy. Hahahaf!
Jo, vonehdá přišla z práce s stěžovala si pánečkovi, že NECHÁPE, jak je to MOŽNÝ, ale, že MOJE chlupy jsou i v její kanceláři.
No tak to mi hlava taky nebere. Když jsem tam nikdy nebyl.
