Článek
V aktuálních Zásadách péče o Národní park Šumava platných od roku 2022 až do roku 2040 v části týkající se vlků stojí následující: „Střednědobým cílem je vytvoření podmínek pro rozvoj a udržení trvalé přítomnosti vlků na Šumavě, jakožto přirozeného významného predátora spárkaté zvěře. Podpora spontánního znovuosídlení oblasti vlkem.“ O to více šokující je nejnovější rozhodnutí Národního parku Šumava povolit na svém území řízený odstřel vlků. Nejen že to jde proti dosavadní politice ochrany šumavské přírody, ale i proti zdravému rozumu.
Vlk obecný byl odjakživa nedílnou součástí české přírody, než ho z ní člověk vyhubil. Teprve v posledních letech se toto prospěšné zvíře pomalu vrací. Na Šumavu se začal postupně vracet v minulých letech po zhruba 150 letech od vyhubení. Jeho návrat je dobrou zprávou, protože pomáhá udržovat rovnováhu v přírodě tím, že snižuje stavy přemnožené zvěře. Jako výborní lovci pomáhají regulovat divoce žijící kopytníky a snižovat jejich přemnožení. Výrazně také zlepšují zdravotní stav zvěře, protože selektivně loví hlavně staré a nemocné kusy, čímž zlepšují i její věkovou strukturu. Člověk by si měl proto jejich návratu vážit a ne proti němu bojovat.
Postupný návrat vlků se ale bohužel stal trnem v oku dvěma silným skupinám – farmářům a myslivcům. Zatímco myslivci vidí v chráněných zvířatech konkurenci a touží po jejich trofejích, chovatelé hospodářských zvířat je viní z ohrožení vlastního živobytí. Média pravidelně zahlcují svými dojemnými příběhy, ve kterých jim zlí pohádkoví vlci zardousili tu ovci, tam kozu či tele. Z hospodářských zvířat často dělají div ne členy rodiny a fotkami roztrhaných zvířat se snaží vyvolat emoce, což se jim často daří. Problém je v tom, že neříkají ono pověstné „b“. Tedy že za zabitá zvířata dostanou náhradu. Ale hlavně, že lepší zabezpečení chovaných zvířat jim zaplatí stát. Společné mají tito farmáři často to, že žádné zabezpečení většinou nerealizovali. Za zabitá zvířata jsou tak odpovědní jen oni sami.
Strach z vlků, který rozdmýchávají média a někteří myslivci, je naprosto zbytečný. Tento strach je uměle udržovaný nejrůznějšími bajkami a pohádkami v čele s tou O Červené Karkulce. Na rozdíl od toho smyšleného příběhu však člověku riziko od vlka prakticky nehrozí. Jde o nesmírně plachou šelmu, která se člověku zdaleka vyhne. Jedinou výjimkou by byl jedinec nakažený vzteklinou, což je u nás takřka vyloučené. Na našem území se žádný případ vztekliny neobjevil už od roku 2002. V celé Evropě není za posledních 50 let prokázán žádný případ, že by zdravý a volně žijící vlk zabil člověka. Na základě těchto faktů lze říct, že zdravý vlk je pro člověka neškodný.
Zabíjet jakékoliv volně žijící zvíře, natož přísně chráněné, je možné pouze v sebeobraně v případě bezprostředního ohrožení života. Zcela jistě takovým ohrožením není to, že se zvědavé zvíře člověku přiblíží na několik desítek metrů, načež samo v poklidu zmizí. I v případě, že se objeví opravdu agresivní a pro člověka nebezpečný vlčí jedinec (takový se ale v Evropě prokazatelně neobjevil už 50 let), lze to řešit jinak a humánněji. Ideální je jeho odchyt a převoz do některé z vlčích rezervací. Odstřel je neospravedlnitelný a považuji ho za barbarství a zbytečné vraždění. O to více šokující je, že tento barbarský přístup volí orgán, který má ochranu přírody přímo v popisu práce.
Vlci do české přírody jednoznačně patří. Naučme se proto s nimi žít, ne je opět vyhubit.
