Článek
Když se rychlá řešení začnou tvářit jako nutnost
Poslední dny přinášejí zprávy, které mají společného jmenovatele: rychlost. Rychlá rozhodnutí, rychlé zásahy, rychlé změny. Jako by svět ztratil trpělivost. Nejen s problémy samotnými, ale i s cestou, jak je řešit.
Rychlost dnes působí jako ctnost. Kdo jedná pomalu, je slabý. Kdo váhá, je neschopný. Kdo se ptá, zdržuje. A tak stále častěji slyšíme, že „není čas diskutovat“, že „situace je vážná“ a že „je potřeba jednat hned“. Jenže právě v takových chvílích bychom měli být nejopatrnější.
Demokracie totiž nikdy nebyla postavená na rychlosti. Je postavená na zdrženlivosti. Na pochybnosti. Na schopnosti připustit, že každé rozhodnutí má důsledky, které se nedají vzít zpět. Je pomalá ne proto, že by byla nefunkční, ale proto, že počítá s lidskou chybou.
Rychlá řešení jsou lákavá hlavně tehdy, když jsme unavení. Unavení z debat, z kompromisů, z vysvětlování. Únava ze složitosti světa je pochopitelná. Jenže právě tehdy se z efektivity může stát zkratka. A ze zkratky návyk.
Vidíme to napříč společností – v politice, ve státní správě, v mezinárodních vztazích i v technologiích. Síla se prezentuje jako odpověď. Rozhodnost jako synonymum pravdy. Kdo má moc a použije ji rychle, působí přesvědčivě. Alespoň na první pohled.
Jenže rychlost sama o sobě není hodnotou. Je to nástroj. A nástroje jsou nebezpečné ve chvíli, kdy přestaneme řešit, k čemu je používáme. Rozhodnutí přijaté bez diskuse může být účinné. Stejně tak může být nevratné.
Často se říká, že demokracie dnes prohrává, protože je slabá. Možná je to jinak. Možná prohrává proto, že odmítá být krutá. Odmítá zjednodušovat složité věci na hesla. Odmítá slíbit rychlé výsledky bez ceny.
Rychlá řešení nám dávají pocit kontroly. Ale kontrola není totéž co odpovědnost. A odpovědnost se nedá urychlit. Ta potřebuje čas, prostor a ochotu nést následky i tehdy, když se rozhodnutí ukáže jako chybné.
Možná tedy nežijeme v době krize demokracie. Možná žijeme v době únavy z ní. A únava je nebezpečná právě proto, že nás svádí k tomu vzdát se pojistek, které nás chrání – výměnou za iluzi klidu.
Otázka dneška proto možná nezní, zda potřebujeme rychlá rozhodnutí.
Otázka zní, čeho všeho jsme ochotni se vzdát, aby byla rychlá.
