Malé pihy VII. Festivalu parních lokomotiv aneb nebyl to jen ,Delfín’

Především byl VII. ročník Festivalu parních lokomotiv posledním. Zda definitivně nebo jen dočasně nelze stoprocentně říci, ale jak naznačují vyjádření organizátorů, byrokracie a další nařízení spojená s ETCS de facto vystavila této akci stopku. Návštěvník si možná ony zádrhely ani neuvědomí, ale příprava, přesun lokomotiv a jejich provoz po okolních tratích kvůli opatřením, platným od prosince 2026 se stala překážkou, jejíž zdolání je asi stejně jednoduché, jako zdolat Mt. Everest v letním oblečení a bez kyslíku.

Obě strany proto nejspíš pochopily, že uzavření sedmiletého cyklu by mělo být co nejvíc reprezentativní. Co se návštěvy týče, tak z pouhého průjezdu kolem benešovského nádraží se dá očekávat, že zájem - s ohledem na výše či níže uvedené okolnosti - asi zůstane rekordní. Kromě tradičních akcí, jako noční fotografování na točně či jízdy do okolí Benešova a v několika případech i do Prahy, byly samozřejmě největším lákadlem stroje legendární. K nim se ještě dostaneme.

Zajistit opravdu atraktivní stroje není nikdy nic jednoduchého; v tomto směru se podařilo hned několik velmi zajímavých ,úlovků’. Že u některých nedopadlo vše podle předpokladů nelze až tak přičítat na vrub organizátorů; mějme na paměti, že stroje jsou mnohdy více než půlstoletí staré a zub času si ukusuje svůj nelítostný díl.

Kolem motorové jednotky VT 18.16 se toho napsalo víc než dost, i když některé maličkosti zapadly mezi řádky. Na Medium.cz byla rozebrána takticko-technická data stroje, k němuž mám osobní vztah. Jako dítě jsme s bratranci jezdili několik kilometrů z Mnichovic do Strančic, abychom si vychutnali průjezd onoho „zázraku z Görlitz“ (aniž bychom to tehdy tušili) a dokonce se pokoušeli udělat snímek ,Vindobony’ (což samozřejmě nebyl oficiální název, tak se jmenoval spoj Berlín-Praha-Vídeň a ten přešel i na jednotku jako takovou).

Atraktivní trasa po části takzvaného Horního Posázavského Pacifiku byla údajně obsypána nadšenými fanoušky, dokonce se na některých místech prořezávaly křoviny, aby ,Delfín’ neměl potíže s průjezdem. Vše ale bylo k ničemu - porucha přinutila jet soupravu zpět do Prahy a odtud po své původní trase ze 70. let do Benešova. Velice rychle se ukázalo, že ,šotouši’ ochotně spolupracují, protože nádraží v Čerčanech, kde jsem památku na dětství odchytil já, bylo obsypáno těmi, kteří se sem stáhli z lokality původní trati.

Nebyl to ale konec problémů. Delfín nakonec nevyrazil ani na večerní jízdu do Českých Velenic, v sobotu v noci dorazili opraváři a další jednotku aspoň do stavu, že se mohla vrátit do Radebeulu u Drážďan, kde normálně sídlí. Ale rovněž nejkratší cestou, takže si ho mohli prohlédnout třeba nadšenci z Litoměřic, kde se (tedy mám ten dojem) nikdy předtím neobjevil. A jednu poznámku na závěr - nejde o originální jednu soupravu, ale slepenec ze dvou různých, což naznačují čísla VT 18.16.07 na jednom a VT 18.16.10 na druhém „čumáku“.

Mé ohlédnutí není kronikou tohoto festivalu, ale nostalgickým ohlédnutím za dobou, kdy jsme běžně vídali parní lokomotivy na trati a četli poučné příběhy o dětských hlídkách, které upozorňovaly na požáry od jisker projíždějících strojů (dokonce se této problematiky chopil i legendární Čtyřlístek). Jedním z nejkrásnějších exponátů byla francouzská ,pára’ 241 A65; kdopak věděl, že se jedná o druhou největší provozuschopnou parní lokomotivu v Evropě? Stejně půvabná je i 555.129 zvaná „Němka“ - další parní krasavice. Ačkoliv Festival nesl ono slovo ,pára’ přímo v názvu, byly tu samozřejmě i ,mašinky’ s jiným druhem pohonu - od dieselu až k elektrice.

Osobně jsem nejvíc ocenil klasickou NoHABku, tedy v tomto případě MY 1138, která je podstatně známější v provedením maďarských státních drah MÁV. Kolem Benešova se proháněla v zajímavé kombinaci, v barvách DSB (Danske Statsbaner = Dánské dráhy) táhla osobní vagóny švčýcarských drah SBB po Horním Pacifiku. Nechyběl ani ikonický „Kredenc“ či „Loďák“, další motorová legenda s původním označením M262.0 (dnes řada 831). Opět se tu objevily sovětské stroje řady 130 Ludmila, hned ve trojím provedení. Přímo v benešovském „depu“ byla parní legenda Albatros 498.1 čekající na dokončení opravy a slavná Slovenská strela - jako nepojízdné exponáty.

Člověk se nemůže rozčtvrtit, takže z bohatého programu zvládl jen to, co bylo poblíž, případě na co si takzvaně počíhal. A opět musím zopakovat, zprávy mezi ,šotouši’ se šířily spolehlivě, proto při improvizovaném návratu Delfína na něj číhalo v Čerčanech dost lidí v době, kdy tu neměl co pohledávat (nakonec tu strávil zhruba 100 minut kvůli takzvanému dozbrojení). Pokud mé informace neklamou, problém byl i s dalším motorovým vozem Komarek, který posléze nahradil jiný ,motorák’ M240.0 zvaný kvůli zvuku motoru Singrovka.

Byly to poučné chvíle a i v pokročilém věku se člověk stále učí. Vrtalo mi například hlavou, proč na průjezd parní lokomotivy jedním směrem bylo téměř obtížné najít místo pro vhodný záběr, ale při jejím návratu tam nebyl prakticky nikdo. „Pojede uhlím napřed,“ znělo vysvětlení, což je jev na přiloženém obrázku. A ten prý není pro ,šotouše’ žádaný nebo méně cenný.

Mnozí si možná kladou otázku, co vede lidi s drony, fotoaparáty, kamerami či chytrými telefony, aby kvůli několikavteřinovému záběru při průjezdu nebo pěti až deseti minutách během stání toho či onoho exponátu ve stanici, absolvovali mnohakilometrové vzdálenosti. Přiznám se, a tím se i organizátorům částečně omlouvám, že jsem na akci samotnou nešel, protože fotit stroj, obalený od padesáti do sta fotografů mi zkrátka nevyhovovalo. Co ale ještě pořád přes maximální technické vybavení zatím nejde nahradit, je atmosféra a ona nezaměnitelná vůně kouře a spalovaného uhlí při průjezdu některé z „funiček“, jak parním lokomotivám říkala jedna známá coby dítko školkou povinné. Doufejme, že se udrží aspoň některé další akce, abychom tyto krasavice i takříkajíc poctivé nenápadné dříče na železnici mohli obdivovat v plné jízdě a ne jako exponáty ve strnulé podobě.

Zdroje:

Autorský článek vytvořený na základě pobytu v okolí festivalu a tratích, po nichž exponáty během pátku až neděle jezdily.