Článek
Jenže…jenže. Letos jsme poprvé po skoro šesti letech od narození prvního dítěte strávili dvě noci sami. Bylo to divné. Nikomu se nechtělo čůrat, nikdo nespadl z postele, nikdo nekašlal, nikdo nebrečel, nikomu se nic nezdálo a nikdo nechtěl, abych se k němu společně s dvaceti plyšáky namačkala do ovečkové postele z Ikei, která má na šířku 60 cm. Fakt divné. No a ty dvě noci, které jsme v červenci strávili bez dětí, ty byly klíčové. Přičuchli jsme ke svobodě. Svedla nás. Svedla nás na scestí. A to se nemělo stát.
V srpnu jsme oslovili druhou babičku a dědu a domluvili si rovnou 4 dny a 4 noci dovolené. A když říkám dovolené, tak myslím skutečné dovolené. Protože můžete klidně letět do sedmihvězdičkového hotelu na Bali, jezdit na delfínech, popíjet rozmixovaný kaviár, snídat s Robertem Redfordem a říkat tomu dovolená, ale pokud máte s sebou děti, jsou to jen galeje s pěknými a drahými kulisami. Omlouvám se, jestli někomu kazím iluze. Možná jste ten výjimečný typ, který je na děti jako dělaný, prodali jste diamanty po babičce a barák a cestujete s celou smečkou v karavanu po světě a jste strašně happy, v tom případě se budu snažit vám nezávidět a tiše přát. Já si fungování rodiny s dětmi představovala asi jako The Sims, předpokládala jsem, že ty svoje simíky nakrmím, uspím, vyčůrám, rozvinu a samozřejmě budu skvělá, naplněná matka, nicméně realita mě trošku srazila na zem mezi to rozházené lego a vylitá pitíčka.
Zpět k tématu. Dovolená bez dětí je vlastně cokoliv. Umývání nádobí, návštěva supermarketu v pátek odpoledne nebo i vysávání bazénu takovým tím šíleným vysavačem, který na videu na netu vysává pěkně, ale vlastně vám jen víří bordel. VŠECHNO JE DOVOLENÁ! Ale my si tu naši skutečně vymazlili.
Jak jsme ty čtyři dny strávili? No totálně jsme se sjeli. Sjeli jsme se volností a klidem. Byli jsme na horách, byli jsme v kině, byli jsme na kole, dokonce dvakrát! Na stav mé stydké kosti se neptejte. Proč se ty horáky dělají kurňa tak tvrdé? Uběhla jsem svůj matkovský rekord (ok, bylo to jen 6 km, ale od existence dětí a absence pánevního dna a sil běhám jen 3 km). Šli jsme dokonce do hornického muzea, šplhali jsme po kopcích. Prostě jak děcka! Jedli jsme v restauracích, protože šest let vaření se na mém vztahu k plotně dost podepsalo. Jeden den jsme si dokonce dali burger k obědu i k večeři! Bylo nám zase 20 (až na to, že jsme teda teď měli aspoň nějaký prachy) a můj muž se do mě dokonce zase zamiloval. Proč vlastně už zamilovaný nebyl? Však co je 8 let od svatby, že? Prý jako matka nejsem vůbec sexy. Přitom já jsem brutálně sexy matka. Jenže když ječím po děckách, tak prý ne. Takže jsme ve slepé ulici, že. Děti ještě nějaký ten pátek budou žít s námi. No tak nevadí, vždycky děcka dvakrát do roka někam upíchnem a zase se do sebe zamilujeme. Delší čas bez dětí je vlastně takový elixír lásky. Trošku tuším, že by se můj muž v opojení svobodou zamiloval klidně i do Škopkové ze Slunce seno, ale nebudu si kazit radost a snižovat sebevědomí.
Zkrátka jsme prožili jedny z nejhezčích dní posledních let. Opět se omlouvám novým rodičům, protože jistě, úplně nejhezčí je den prvního ultrazvuku, den porodu, potom den prvního přetočení na bříško, den prvního příkrmu, prvního zoubku, prvního slůvka, prvních krůčků a tak. Jenže pod nánosem vzteku, řevu a soubojů mezi sourozenci tyto momenty zůstávají místo vašich myslí tak akorát v rodinných albech a vaší nejzákladnější potřebou Maslowovy pyramidy je klid. A ten jsme si užili. Babička s dědou se o děti starali nádherně a každý večer nás zahrnuli fotkami. A my si je prohlíželi tak šťastně, jak si je jen může prohlížet rodič dítěte spícího nebo vzdáleného aspoň 50 km.
Ale znáte to. Když s drogama skočíte, přijde teprve ta pořádná sranda. A tou je down. A my dnes prošli první dnem odvykačky od svobody.
Mami, to bolí! Mami, ona mi to bere. Tati, pojď s náma dělat blbosti. Aaaa! Eeee! Nech toho! To je moje auto! MAMA! Au au, můj palec, spadla mi dlažební kostka na nohu! Já chci taky do kruhu! Já už nechci ten chleba, proč ho musím jíst? Já nechci jít z vany první!
A tak dále a tak dále. Začali jsme s mužem mírně řečeno kapánek chřadnout. Nicméně moje mamka mi psala, že se jim po dětech trochu stýská. To je dobré znamení. To znamená, že si je jednou vezmou znovu. A pak si zase pěkně zafetujeme. Naděje a závislost umírá poslední. Mezitím jdu vymyslet, jak si opět zvyknout na své děti a jak jim v těch vedrech vymyslet program, který je bude bavit a já u něho nezdechnu. Jo, to půjde. Jsme šťastní. A mladí. A krásní. A prostě skvělí rodiče. Na kterém tom hřišti jsme dlouho nebyli? A počkej, počkej, správné matky vyrábějí zvířátka z plastelíny, že? Třeba dinosaury, to je fakt krutopřísný. Vidíte? Už to najíždí. To bude dobrý, to bude dobrý.
