Článek
Článek z rozhovoru s dětskou psycholožkou Alenou Vávrovou
Na první pohled to vypadá jednoduše: sednout si na koberec, vzít do ruky kostky a být s dítětem. V praxi se ale mnozí rodiče přistihnou, že je hra nebaví, že u ní usínají, nebo že jim v hlavě běží seznam úkolů, co je ještě potřeba stihnout. A vzápětí se dostaví pocit viny: „Mělo by mě to přece těšit. Jsem snad špatný rodič?“
Proč je vlastně někdy tak těžké být s dětmi opravdu přítomní? A co nám může pomoci, abychom si hraní víc užili – my i děti? O tom jsem mluvil s dětskou psycholožkou Alenou Vávrovou.
Hra jako přirozený jazyk dítěte
„Hra není jen volnočasová aktivita. Je to způsob bytí dítěte,“ vysvětluje Alena. Zatímco dospělí žijí ve světě plánů, povinností a logického řešení problémů, dítě poznává svět skrze hru. Učí se tím regulovat emoce, navazovat vztahy i objevovat, co všechno dokáže.
Když rodič na chvíli vstoupí do tohoto světa, posílí tím nejen vývoj dítěte, ale i jejich vzájemné pouto. Jenže právě ten vstup bývá pro dospělé nečekaně těžký.
Dva různé světy
Proč je to tak těžké? Může nám v tom pomoci například teorie o mozkových vlnách. Ukazuje se, že děti při hře fungují v pomalejších alfa a theta vlnách – tedy ve stavech hlubokého ponoření, představivosti a flow. Dospělí naopak většinou pracují v rychlých beta vlnách, které slouží k plánování, řešení úkolů a logickému myšlení.
Do hry vstupuje i další faktor – dopamin. Dětem se vyplavuje už při malých objevech: když se jim podaří zacvaknout dvě kostky, rozdělit je nebo zbourat věž. Jejich mozek to vyhodnotí jako úspěch a chce to zkoušet znovu a znovu. Pro dospělého je ale stejná aktivita příliš banální, dopamin se neuvolní a dostaví se nuda. Sladit tyto dva světy je proto náročné a může vyvolávat frustraci.
Navíc se do hry promítají i naše vlastní zkušenosti: pokud jsme sami nezažili, že by si s námi rodiče hráli, je těžší vstoupit do dětského světa, který je nepředvídatelný a zdánlivě „nelogický“.
Co s tím? Malé kroky k přítomnosti
Dobrá zpráva je, že těžkost neznamená selhání. Hra je dovednost – pro děti i rodiče. A dá se v ní trénovat.
Několik tipů z rozhovoru:
- Zarámujte si čas. I deset minut soustředěné hry denně má velkou hodnotu.
- Zapojte smysly. Vnímejte vůně, chutě nebo dotyky – pomůže vám to přeladit mozek z „beta“ do klidnějšího módu.
- Zpomalte tempo. To, co vám přijde banální (stavění věže ze tří kostek), je pro dítě objev světa.
- Nechte se vést. Hra nemusí být edukativní ani „správná“. Stačí být k dispozici a následovat dítě.
- „Půjčte si dopamin.“ Pokud vás samotná činnost nenaplňuje, zaměřte se na radost a zaujetí dítěte – i pozorování jeho nadšení může být zdrojem vaší vlastní motivace.
- Hledejte i vlastní zvědavost. Nebojte se nabízet aktivity, které baví vás – ať už stavění složitějších stavebnic, tvoření nebo deskové hry. Když je hra zajímavá i pro vás, je mnohem snazší být přítomný.
- Buďte laskaví i k sobě. Pokud vás hra unavuje nebo nebaví, nejste špatní rodiče – je to přirozená zkušenost většiny z nás.
Přítomnost jako investice
Hraní s dětmi není jen volnočasová aktivita navíc. Je to způsob, jak jim dáváme najevo, že jsou důležité, že je bereme vážně a že nás zajímá jejich svět. A zároveň je to příležitost i pro nás – zpomalit, vydechnout a někdy si dokonce dovolit odpočinout v jejich tempu.
„Každá chvíle, kdy jdeme za dítětem do jeho světa a povede se to, posiluje náš vztah a vzájemné pouto. A to se počítá – i když jde jen o pár minut denně,“ shrnuje Alena.
