Článek
V rodinných sporech o děti často nejde jen o konflikt mezi dvěma dospělými. Do hry vstupují školy, úřady, OSPOD, ČŠI, krajské úřady – a někdy se stává, že tyto instituce přestanou být neutrálními garanty zákonnosti a začnou fakticky fungovat jako opora jednoho rodiče. Selektivní komunikace, ignorování pravomocných rozhodnutí, vyčleňování druhého rodiče z informačního toku, formalistické odmítání námitek. Rozsudek Nejvyššího správního soudu v Brně sp. zn. 6 As 170/2025 - 37 ze dne 11. února 2026 v tomto kontextu představuje důležité varování: rodič není pouhý přihlížející, ale nositel konkrétních veřejnoprávních práv, která musí být respektována.
Soud jasně oddělil dvě roviny. Spor rodičů o to, kam má dítě chodit do školy, patří do civilního řízení podle § 877 občanského zákoníku. Škola není rodinným soudem a nemá rozhodovat o tom, kdo z rodičů má „pravdu“. To je realistické a systematicky správné vymezení. Zároveň však Nejvyšší správní soud zdůraznil, že tím nejsou zrušeny ani oslabeny povinnosti školy a dalších institucí vůči oběma zákonným zástupcům. Konflikt mezi rodiči nemůže sloužit jako alibi pro institucionální pasivitu nebo jednostrannost.
Rozsudek především upozornil, že jakmile je škole prokazatelně známo, že mezi rodiči existuje neshoda, nemůže postupovat, jako by žádný spor neexistoval. Nemůže se tvářit, že souhlas jednoho rodiče stačí za všech okolností. Pokud je spor zřejmý, je třeba vyčkat rozhodnutí civilního soudu nebo disponovat jasným souhlasem obou rodičů. Tím soud vyslal silný signál: instituce nesmí legitimizovat jednostranné kroky jednoho rodiče jen proto, že je administrativně jednodušší s ním komunikovat.
Nejsilnější poselství rozsudku se však týká informačních práv rodičů. Školský zákon výslovně přiznává zákonným zástupcům právo na informace o průběhu a výsledcích vzdělávání dítěte. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že toto právo je samostatným veřejnoprávním nárokem. Nelze jej „přikrýt“ existencí rozhodnutí o přestupu dítěte ani jej relativizovat probíhajícím rodičovským konfliktem.
V praxi to znamená, že pokud škola komunikuje s jedním rodičem běžnými kanály – přes školní aplikace, e-mail, osobní schůzky – a druhému rodiči ukládá komunikaci výhradně přes advokáta, případně jej fakticky vyřazuje z informačního systému, nejde o interní organizační opatření. Jde o potenciální zásah do zákonného práva. Nejvyšší správní soud výslovně vytkl, že takový okruh nemůže být soudem ignorován a musí být samostatně posouzen.
Tím se zásadně mění dynamika obrany rodiče, který je institucemi vytěsňován. Častý argument zní: „Vždyť existuje rozhodnutí o přestupu, vše je pravomocné.“ NSS však ukázal, že existence rozhodnutí o přestupu ještě neznamená, že je vyčerpán celý prostor ochrany práv. Samotné rozhodnutí o přestupu se primárně dotýká dítěte. Informační práva rodiče jsou jinou kategorií a podléhají samostatné ochraně.
Rozsudek je důležitý i procesně. Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí krajského soudu proto, že odmítl žalobu jako celek, aniž by jednotlivé okruhy zásahů posoudil odděleně. Tím soud vyslal další jasnou zprávu: nelze odmítnout obranu rodiče „v balíku“. Každé konkrétní tvrzení o zásahu – neposkytování informací, nerovné zacházení, postup úřadu v obnově řízení – musí být přezkoumáno samostatně. Opomenutí je vadou, nikoli drobnou nepřesností.
Rozhodnutí NSS je třeba číst také ve světle mezinárodních závazků České republiky. Článek 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod chrání právo na respektování rodinného života. Evropský soud pro lidská práva opakovaně zdůraznil, že stát má nejen negativní povinnost nezasahovat, ale i pozitivní povinnost vytvářet podmínky, které umožní reálný výkon rodičovských práv.
Podobně článek 18 Úmluvy o právech dítěte stanoví, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Stát má povinnost tuto odpovědnost respektovat a podporovat. Pokud veřejná instituce fakticky vyloučí jednoho rodiče z informačního procesu, nejde jen o technické selhání. Jde o oslabení rovnosti rodičovské odpovědnosti.
Ignorování pravomocných rozhodnutí nebo selektivní komunikace mohou v krajním případě představovat porušení principu právní jistoty a rovnosti zbraní. Mezinárodní právo tak posiluje závěr, že rodičovská práva nejsou pouze „rodinnou otázkou“, ale otázkou ochrany základních práv a svobod.
Rozsudek 6 As 170/2025 není revoluční deklarací. Neříká, že každý rodič v konfliktu má automaticky pravdu. Ale připomíná něco zásadního: právní stát se pozná podle toho, jak reaguje na konkrétní, zdánlivě drobné zásahy do práv jednotlivce.
Jestliže je rodič systematicky vyřazován z informací o svém dítěti, jestliže instituce přehlížejí doložené námitky a pravomocná rozhodnutí, nejde o osobní spor. Jde o selhání veřejné moci. A právě tam musí zasáhnout soudní kontrola.
Nejvyšší správní soud svým rozsudkem vyslal jasný vzkaz: konflikt rodičů nesmí být záminkou k rezignaci na zákonnost. Školy, úřady i OSPOD jsou povinny respektovat práva obou rodičů, dokud soud nerozhodne jinak. A pokud tak nečiní, jejich postup podléhá soudnímu přezkumu.
Pro rodiče, kteří mají pocit, že bojují nejen s druhým rodičem, ale i s institucionální netečností, je tento rozsudek důkazem, že právo není prázdným slovem. Je nástrojem ochrany – pokud se jej člověk odváží použít.
