Drahá pohodlnost: Energetická negramotnost stojí Čechy tisíce ročně

Vyjadřuje především ochotu smířit se s tím, že domácnost bude zbytečně přeplácet. Tvrdě řečeno: významná část českých odběratelů elektřiny a plynu funguje jako energetičtí analfabeti.

Ne proto, že by neuměli číst. Ale protože rezignovali na snahu porozumět tomu, co podepisují, kolik platí a proč. Stačí jedna negativní zkušenost z minulosti — často z doby divokého podomního prodeje — a z aktivního spotřebitele se stává pasivní plátce. Navždy.

A velmi často se tahle zkušenost dodnes zhmotňuje v jediném slově: Bohemia Energy.

Pád Bohemia Energy v říjnu 2021 se stal jednou z největších událostí na českém energetickém trhu za poslední dekádu. Statisíce domácností se tehdy přes noc ocitly bez dodavatele a automaticky spadly do režimu dodavatele poslední instance (DPI) — tedy nouzového řešení, které sice zajistí dodávku energií, ale za výrazně vyšší ceny.

Důvod? Obchodní model, který byl do té doby běžný u části alternativních dodavatelů: levně prodávat fixované ceny bez toho, aby měl dodavatel odpovídající objem energií nakoupený dopředu. V momentě, kdy ceny na burze dramaticky vzrostly, neměla firma energii zajištěnou — a celý model se zhroutil. Pro stovky tisíc klientů to znamenalo šok, nedůvěru a často i skokový nárůst záloh.

Od té doby se z názvu Bohemia Energy stal univerzální argument proti jakékoli změně dodavatele. I po letech se obchodníci setkávají s reakcí: „Dopadlo by to jako s Bohemkou.“ Z mimořádné situace se stala trvalá výmluva.

Minulý problém jednoho dodavatele se tak proměnil v dlouhodobé rozhodnutí neměnit nikdy nic — bez ohledu na to, že současné podmínky mohou být výrazně horší než nabídky dostupné na trhu dnes.

Právě kolaps Bohemia Energy ale spustil zásadní změny v legislativě. Dodavatelé dnes mají povinnost zveřejňovat tzv. index zajištění dodavatele — tedy informaci o tom, kolik energie mají reálně nakoupeno dopředu pro své zákazníky. Jinými slovy kolik procent budoucí spotřeby mají skutečně zajištěno na trhu. Tento index musí dodavatelé pravidelně zveřejňovat. A pokud nedosahuje alespoň 70 %, nebo ho dodavatel vůbec nezveřejní, má zákazník nově právo odejít ze smlouvy i před koncem fixace bez jakékoli sankce.

To je zásadní rozdíl oproti době před rokem 2021. Spotřebitel dnes má v ruce konkrétní číselný ukazatel stability svého dodavatele — a zároveň pojistku, že pokud dodavatel není dostatečně zajištěný, může odejít bez pokuty.

Situace, kdy dodavatel prodává levnou energii bez odpovídajícího nákupu na burze, by tak dnes byla okamžitě viditelná.

Přesto velká část domácností zůstává nehybná.

Dodavatelé dobře vědí, že nejvýnosnější zákazník není ten nový, kterého je potřeba získat akční cenou. Je to ten, který „už to nechce řešit“. Ten, kdo se jednou spálil a dnes odmítá jakoukoli změnu — bez ohledu na podmínky.

Takový klient neporovnává nabídky, neřeší konec fixace, netuší, jakou má distribuční sazbu, často ani neví, na jakém je produktu. A hlavně: zůstává.

Výsledkem jsou tisíce korun ročně navíc na zálohách. Ne kvůli tržním cenám. Ale kvůli pohodlnosti zabalené do strachu.

Argument „já chci mít hlavně klid“ se stal novodobým synonymem pro „nechci se v tom vyznat“. Jenže tenhle klid má velmi konkrétní cenovku. Zákazníci, kteří nemění dodavatele pět i více let, často zůstávají na historických produktech, které dávno neodpovídají aktuálním podmínkám na trhu.

Dodavatel nemá důvod jim zlevňovat. Proč by také měl? Loajalita bez tlaku na cenu je v každém odvětví snem obchodního oddělení.

V praxi tak vzniká absurdní situace: domácnosti se bojí změny, aby „nenaletěly“ — a právě tím si dlouhodobě zajišťují nejvyšší možné účty.

Problém přitom není samotná změna dodavatele. Problém je, že značná část spotřebitelů nerozumí základním principům trhu s energiemi. Neví: jak funguje fixace, co je spotová složka, jak se liší cena za komoditu od regulované části, jaké mají výpovědní lhůty.

Místo informovaného rozhodnutí tak nastupuje obranný reflex: odmítnout všechno. Jakoukoli nabídku. Jakýkoli kontakt. Jakoukoli možnost úspory.

Energetická negramotnost se tak neprojevuje jen neznalostí — ale aktivním vyhýbáním se informacím.

Nízká ochota měnit dodavatele má navíc systémový dopad. Oslabuje konkurenci. Pokud velká část zákazníků zůstává nehybná, motivace přicházet s lepšími produkty logicky klesá. Liberalizovaný trh pak existuje spíše na papíře než v realitě.

Čím méně lidí je ochotných odejít, tím méně důvodů mají dodavatelé zlevňovat.

Energetický trh tak dnes nebrzdí nedostatek nabídek, ale nedostatek zájmu se v nich orientovat.

Nedůvěra je pochopitelná. Ale když se z ní stane trvalá strategie, mění se v luxus, který si domácnosti samy účtují každý měsíc na faktuře.

Zůstat „tam, kde jsem“, může působit bezpečně.
Na účtu za elektřinu a plyn se to ale často projeví jako ta nejdražší možná volba.