Článek
Od žákovské kategorie měl svůj názor a když byl přesvědčený o své pravdě, neváhal ji prosazovat i proti vůli většiny a proti vůli ostatních.
Již v šestnácti letech byl díky svému hokejovému umění povolán prvoligovými trenéry do A mužstva. Jeho jméno se v sestavě týmu poprvé objevilo 4.prosince 1966. Za Litvínov tenkrát nastoupil proti Tesle Pardubice. Mezi staršími a zkušenějšími spoluhráči byl zpočátku sice trochu nesvůj, ale již o necelý rok později se i přes svůj nízký věk stal kapitánem mužstva.
Byl vůdce, vynikající nahrávač a také nejlépe střílející hráč. Ve třiadvaceti zápasech se mu podařilo vstřelit tři góly hned třikrát. Celkem v 525 ligových zápasech vstřelil 342 branek. Kromě toho výborně plnil i obranné úkoly a dokázal tmelit mužstvo z letargie a odevzdanosti, když se zápas pro mužstvo nevyvíjel právě příznivě.
Reprezentační dres oblékl poprvé 12.března 1969, krátce po svých devatenáctých narozeninách, v zápase proti Kanadě. V ligových zápasech i v reprezentaci hrál vždy středního útočníka.
Za reprezentaci hrál celkem v 256 zápasech a byl autorem 132 gólů.
Jako hráč měl velmi významný podíl na zisku celkem tří titulů mistra světa, v letech 1972 v Praze, 1976 v Katovicích a 1977 ve Vídni.
Na ZOH reprezentoval v roce 1972 v japonském Sapporu, odkud naši hráči přivezli bronzové medaile a v roce 1976 v rakouském Innsbrucku, kde jsme ve finále tohoto významného turnaje ještě pět minut před koncem zápasu vedli nad Sovětským svazem 3:2 a právě Ivan Hlinka byl autorem jednoho z našich vstřelených gólů. Bohužel jsme potom během velmi krátké doby dvakrát inkasovali a nakonec naši hokejisté přivezli z tohoto turnaje stříbrné medaile.
V roce 1981 mu bylo umožněno hrát nejprestižnější soutěž světa – NHL. Zde se stal hráčem kanadského týmu Vancouver Canucks. Již ve své první sezóně se probojoval do finálové série o Stanley Cup. Jejich tehdejším soupeřem a pozdějším vítězem této cenné trofeje byl tým New York Islanders.
V NHL nakonec Ivan Hlinka byl nucen po dvou odehraných sezonách tuto soutěž opustit kvůli přetrvávajícím a stále silnějším bolestem zad. V NHL nakonec odehrál celkem 137 utkání a v kanadském bodování získal celkem 132 bodů a také zde patřil k nejméně vylučovaným hráčům soutěže.
Poté se vrátil do Evropy, kde hrál ve Švýcarsku první ligu za EV Zug.
Nejsilnější stránkou Ivana Hlinky bylo koučování. Čím náročnější zápas a čím těžší soupeř, tím více byl ve svém živlu. Přirozený psycholog, vynikající praktik s vrozenou intuicí a čichem na hokejové talenty.
V první etapě počátkem devadesátých let, největší úspěchy jsou bronzové medaile na MS v roce 1992 v Praze a v roce 1993 v Německu, kde se šampionát konal v Dortmundu a Mnichově.
A do třetice bronzové medaile na ZOH v roce 1992, které se konaly ve Francii, v Albertville.
Po odchodu svého nástupce trenéra Luďka Bukače, se k národnímu mužstvu vrátil a dokázal své hráče zmobilizovat takovým způsobem, že je za necelý rok dovedl spolu se svým asistentem Slavomírem Lenerem k historickému úspěchu, ke zlatým medailím na ZOH v japonském Naganu v roce 1998, turnaji právem označovaným za nejhodnotnější, jaký se kdy hrál.
O rok později dokázal Ivan Hlinka, s výrazně odlišným týmem, než jaký byl v Naganu získat i titul na mistrovství světa, které se tentokrát konalo v Norsku, v Lillehammeru, Hamaru a Oslu.
Tyto úspěchy mu vynesly v roce 2000 trenérský post v jednom z nejpopulárnějších klubů NHL Pittsburgh Penguins, kde byl jako vůbec první Evropan, hlavním koučem po celou sezónu a dovedl svůj tým až do semifinále Stanley Cupu. Poté ještě trénoval ruský tým Avangard Omsk.
V roce 2002 byl Ivan Hlinka v Kanadě uveden do Síně slávy IIHF.
V roce 2004 přijal již v pořadí třetí nabídku stát se reprezentačním trenérem.
Ve dnech přípravy mužstva na Světový pohár, den po vyhlašování ankety Zlatá hokejka v hotelu Pupp v Karlových Varech, se bohužel při cestě autem na golfové hřiště stal obětí tragické dopravní nehody.
V prosinci 2004, na konci roku ve kterém tragicky zahynul, byl Ivan Hlinka v Praze vyhlášen českou Sportovní legendou.
